Pan Josef Nejedlý letos oslaví devadesát let. Je ve formě. Tipovali byste mu výrazně méně. Jen zrak už mu skoro neslouží. „Rozpoznávám jen světla a stíny,“ říká. Jeho nemoci nedovedou lékaři zabránit. Mohou jí jen zpomalit.
Když s panem Nejedlým hovoříte, prozrazuje jeho řeč smysl pro přesnost. Aby také ne. Vždyť se celý život pohyboval v oborech, ve kterých na přesnosti záleží. Podílel se na vývoji lékařských přístrojů. Stál v čele velkého elektropodniku. Nakonec starostoval jedné z brněnských městských částí.
Když ovdověl, rozhlížel se v Brně po některé z pomáhajících organizací, které by se svěřil do péče.
Jeho dcera ale přišla s jiným plánem. Chtěla mít svého tatínka nablízku. Žije v okrese Třebíč. Podala tatínkovi přihlášku do domova odpočinku ve stáří provozovaného Diakonií Myslibořice. Od té doby žijí otec s dcerou blízko u sebe. Kdykoliv se mohou navštívit.
Dcera zároveň ví, že tatínek má veškerou péči, kterou potřebuje. A pan Nejedlý od té doby žije – na zámku.
Barvy, vůně, stíny
Je to tak. Diakonie Myslibořice slouží seniorům v budově zámku, a to ne ledasjakého. Čím více se blížíte k jeho hlavnímu vchodu, tím více ve vás vzrůstá pocit ohromení. Což je záměr. Architekt, který dal zámku jeho barokní podobu, věděl, jak zapůsobit.
Jakub Prandtauer navrhoval největší středoevropský barokní areál v Jaroměřicích nad Rokytnou. Také rozsáhlý barokní klášter v dolnorakouském Melku. K myslibořickému zámku přidal ještě sedmihektarový park rozdělený umělým jezerem. Dnes v parku roste sedm set stromů a dřevin. Procházet se v něm můžete klidně půl dne a nebudete se nudit.
Zejména v letních měsících, když teploty vystřelí nahoru, představuje park chladivou oázu, kde se lze oddávat barvám, vůním a stínům. Seniorky a senioři z myslibořického domova si jich užívají plnými doušky. Řada z nich strávila dětství nebo i celý život na vesnici. Každodenní kontakt s přírodou milují. „Na podzim jsem se chodil koukat do jezírka na amury,“ říká Zdeněk Voltr, jeden z klientů domova. Jako dítě vyrůstal ve mlýně. K vodě a rybám má hluboký vztah. „Teď jsem tam pozoroval červeného kapříka.“
Rozhovor s panem Voltrem vedli žáci a žákyně myslibořické základní školy. Vyprávěl jim o životě za války i o tom, jak se mu žije dnes. Na vycházky parkem chodí pomalu. Pohybuje se už s obtížemi. Neopomene přitom zdůraznit, jakou oporou jsou mu v domově všechny pečovatelky: „Řeknu vám, že takovou péči, jakou nám všem věnují – to je na jedničku. Já jsem v Myslibořicích nadmíru spokojen.“
Zdeňku Voltrovi bude zanedlouho sto let. Sto let letos slaví i projekt sociální péče v Myslibořicích.
Na překážky nehleďte
Impuls k němu dal reverend František Horníček. Působil mezi krajany v americké Pensylvánii. Ze zámoří si zpět do vlasti přivezl něco z amerického vizionářství – hledět daleko do budoucna, přítomnými těžkostmi se nenechat odradit.
Horníček měl sen, že v Myslibořicích postupně vybuduje centrum sociální pomoci. Získával příznivce, vyjednával s evangelickou církví i státem, mezi krajany v Americe zahájil sbírku na koupi myslibořického zámku.
Ekonomicky se jednalo o nesmysl. K zámku sice patřila hospodářství a nějaké lesy, takže teoreticky by si na sebe byl schopen vydělat. Šlo však o vybydlenou stavbu. Patřila státu, který se jí chtěl zbavit. Lidská vůle a touha však bývají někdy silnější než dlouhodobě promyšlená analýza, jak se píše v publikaci nazvané Veliké dílo lásky a víry, která vychází ke stoletému jubileu sociální práce v Myslibořících.
Horníček kolem sebe shromáždil dostatek spolupracovníků i podporovatelů. Takže 13. června 1926 slavnostně otevírají Sociální ústavy Myslibořice. Počítá se s domovem pro sirotky, dětským domovem, domovem pro seniory a ústavem pro nemocné.
Masaryk, pak Hitlerjugend, nakonec komunisté
Dva roky po zahájení činnosti podpoří myslibořický sociální projekt prezident Masaryk osobní návštěvou. Tisíce drobných dárců posílají menší i větší částky na to, aby se sociální služby rozvíjely a modernizovaly. To se skutečně daří. Na počátku druhé světové války už slouží myslibořický zámek stovce dětí, které by jinak žily na ulici či v bídných sociálních podmínkách.
K velkým věcem ale nikdy nevede přímá cesta.
Přichází válka. A i když to dlouho vypadá, že vizi Františka Horníčka se podaří rozvíjet i ve stínu válečných let, přichází náhle nesmyslný rozkaz: všechny vystěhovat, zámek předat Hitlerjugend. Hitlerova mládež v Myslibořicích sice dlouho nepobyla, když se ale do zámku po roce vracejí původní obyvatelé, nacházejí svůj domov zdevastovaný.
Jsou opět potřeba velké investice, které si bere na starost Českobratrská církev evangelická. Zámek začíná sloužit jako domov pro seniory. Prochází rozsáhlou modernizační rekonstrukcí. Když je téměř hotovo, přichází nový nesmyslný rozkaz, tentokrát od komunistů: domov seniorů předat státu. Bez náhrady.
Velká proměna po roce 89
Nutno přiznat, že na rozdíl nacistů komunisté domov pro seniory zachovali a podle svých možností rozvíjeli.
Když domov pro roce 1989 získává zpět Českobratrská církev evangelická a její Diakonie, nemusí ho budovat od základů. Proměňuje ho však. Cílem je posunout péči směrem ke standardům 21. století. Za komunistické diktatury byly domovy seniorů provozovány jako zdravotnická zařízení – v podstatě jako nemocnice. „To jsme se snažili změnit a být zařízením sociálním,“ vzpomíná první ředitel současné Diakonie Myslibořice Jan David. „Znamenalo to respektovat soukromí klientů, změnit vybavení ložnic tak, aby se podobalo obývacím pokojům a rozvolnit režim dne.“
Zámek se tak postupně stává skutečným domovem odpočinku ve stáří. Pozitivní atmosféru vyzařuje i do svého okolí. Přitahuje k sobě schopné lidi se srdcem na pravém místě. Třeba současnou ředitelku domova Michaelu Grmelovou. Jako mladá maminka navštěvovala zámecký park se svými dětmi. „Hráli jsme si na pískovišti, přisedly si k nám stařenky, vyprávěly a mně se to velmi líbilo,“ vzpomíná. S koncem rodičovské se proto ptala v myslibořickém domově po zaměstnání. Nastoupila jako asistentka tehdejšího ředitele Petra Hašky. Dával ji velký prostor k samostatné práci.
Když se potom stal ředitelem celé Diakonie, věděl, že v Myslibořicích může domov pro seniory svěřit zkušené nástupkyni.
Den plný zážitků
Diakonie Myslibořice dnes poskytuje dvě služby.
Domov se zvláštním režimem slouží lidem s demencí či Alzheimerovou chorobou. Vlivem své nemoci se špatně orientují v čase i prostoru. Zejména na svou krátkodobou paměť se nemohou spolehnout. Potřebují stálou podporu 24 hodin denně. Bezpečněji se cítí v malých a přehledných prostorech. Lépe se v nich orientují.
Druhou službu představuje domov pro seniory. Připomíná hotel, který svým hostům zároveň nabízí zážitkové aktivity.
Když jsme například mluvili s panem Josefem Nejedlým, právě se ze starého novinového papíru vyráběl dlouhé ruličky. Z těch se potom pletou košíky, které vypadají jako proutěné. Jiné jeho kolegyně-klientky malovaly. Vedoucí aktivizační pracovnice pro všechny chystala dopolední kávu. Během přestávky nakoupila jahody, ze kterých potom všichni společně vyráběli jahodovou marmeládu.
V druhé dílně vznikaly vonné svíčky, koupelnová sůl a připravovaly se náplně do polštářů. Což je jenom minimum z široké škály výrobků, které v domově vznikají. Jejich výroba je jednoduchá, příjemná pro smysly a mohou se na ní podílet i klienti s pohybovým omezením. Uplatnit také mohou svoje dovednosti a zkušenosti. Třeba při šití tašek na šicím stroji nebo v keramické dílně.
Odpoledne domov v Myslibořicích nabízí svým klientům společné akce: oslavy narozenin nebo hudební vystoupení. A také sport. Na chodbách domova jsou rozmístěné rotopedy, které klientky a klienti rádi využívají. Sčítají si najeté kilometry a takto virtuálně cestují po republice – například po střediscích Diakonie.
Rodiny klientů mohou své blízké kdykoliv navštívit, vyrazit s nimi do parku, posedět u bylinkové zahrádky nebo si dát kávu v některé ze společenských místností velkoryse zámeckých rozměrů s původními kachlovými kamny v rohu.
Dejte dárek příštím generacím. Zasaďte strom
Podpůrnou péči 148 klientkám a klientům dnes v Diakonii Myslibořice poskytuje 65 pečovatelek a 17 zdravotních sester. Neustále přemýšlejí nad tím, jak péči zkvalitňovat a také jak udělat prostředí myslibořického zámku pro klienty ještě příjemnější.
Zásadní vylepšení potřebuje například park. Výborné by bylo, kdyby se podařilo rozšířit počet cest pro klienty se sníženou pohyblivostí, kteří potřebují chodítko či vozík. Obnovu si zaslouží i stromy a dřeviny. Na obnově se může podílet i široká veřejnost. Kdo má zájem, může v parku zanechat odkaz pro další generace – v podobě nového stromu. Každý, kdo na koupi konkrétního stromu přispěje, bude u něj mít umístěnou cedulku s poděkováním a svým jménem. Stane se součástí Zeleného srdce Myslibořic.
První z těchto stromů, buk červenolistý, byl vysazen právě při oslavách 100. výročí: v sobotu 13. června 2026.
