Říká se jim „lidé s intelektuálním znevýhodněním a chováním náročným na péči“. Péče o ně v domácím prostředí je opravdu náročná, mnohdy nad síly rodiny. Proto jsou nezbytné profesionální pobytové služby. Jednu takovou nabízí Diakonie v Čáslavi. Kvůli velké poptávce rozšiřuje počet lůžek. Služba je nabídne v památkově chráněné budově, která právě prochází rekonstrukcí. Budovat moderní sociální službu pro náročné klienty a zároveň zachovat památkově chráněnou budovu v co možná původním stavu – to je docela slušné dobrodružství.
Kráčely tu dějiny
Čáslav je doslova naditá českou národní historií. Hradby z dob Přemysla Otakara II, hrob Jana Žižky, rodiště oscarového Miloše Formana – a to je jen zlomek z plejády dalších významných jmen s Čáslaví spojených. Kdo se vypraví do tohoto půvabně poklidného města, doslova na každém kroku zakopne o kus naší historie.
O jeden takový kus léta zakopávala také Diakonie v Čáslavi. Nikoliv však ke své radosti. Na jejím pozemku mnoho let chátrala budova původního evangelického učitelského ústavu. Budoucí pedagogy tu vzdělával například Jan Karafiát (a po nocích sepisoval své legendární Broučky). Jenomže to už je dávno. Když Diakonie v Čáslavi obnovovala svou činnost, přebírala původní evangelický učitelský ústav jako ruinu. Ruinou zůstává dodnes. Až začátkem příštího roku se to změní.
Kvadratura kruhu
Jedná se svým způsobem o letitou ostudu, že se Diakonie zřizovaná Českobratrskou církví evangelickou nedovedla postarat o dům, který dýchá její vlastní tradicí. Historie budovy se přitom táhne až do pozdního středověku. Zkušené oko tu může rozpoznat více historických vrstev; každá z nich má velkou památkářskou hodnotu. Jenomže pusťte se do opravy chátrající památky, když jako v Diakonii obracíte každou korunu.
Teprve loni natrefila Diakonie Střední Čechy na dostatečně štědrý dotační titul, který umožnil reálné úvahy o rekonstrukci, jež povede k tolik potřebnému rozšíření pobytové služby pro lidi s těžším stupněm postižení. Několik měsíců zabralo nezbytné úřadování. Nyní mají ruinu v péči stavební dělníci. Kolaudovat se musí do konce roku, což je termín krutě šibeniční, ale tak velí dotační pravidla. Aby toho nebylo málo, je třeba za pochodu také dořešit kvadratura kruhu: totiž skloubit požadavky památkové péče s požadavky moderní sociální služby.
Střední škola pro výchovu budoucích evangelických učitelů zahájila provoz v roce 1872. V roce 1910 se žáci i učitelé přesunuli o několik metrů vedle do nově postavené a lépe vyhovující budovy. Po vzniku republiky školu převzal stát. Učil zde například tatínek režiséra Miloše Formana. Diakonie, která tu dnes působí, je součástí Diakonie Střední Čechy. Při zmínce o Janu Karafiátovi se sluší připomenout, že jeho sestra Marie Karafiátová stála na počátku české Diakonie. V Německu vystudovala diakonickou práci, kterou pak plánovala ve vlasti rozvíjet. Zabránila ji v tom předčasná smrt. Její následovnice měly větší štěstí. Například Zdenka Kozáková po studiích diakonické práce založila v Čáslavi dobročinný spolek Marta. Staral se o chudé a potřebné spojené s místní evangelickou komunitou.
Nitro budoucího celotýdenního pobytového zařízení skrývá drobné skvosty, nad kterými zaplesá nejen profesionální památkář, ale každý milovník tradice: gotická studna, černá kuchyně a potom všelijaké drobnosti jako například zachovalé původní zárubně dveří. Mnoho z toho se dá při troše stavitelské rozvahy zachovat nebo alespoň upravit způsobem, který umožňuje pozdější návrat do původní podoby. V některých případech se ale nároky památkové péče a pobytové služby pro lidi s handicapem srážejí bez naděje na kompromis.
To máte například omítky. Z památkářského hlediska – jedině vápenné. Jak si ale budou takto upravené vnitřní stěny rozumět s budoucími obyvateli? To lze celkem jednoznačně posoudit, navštívíme-li pobytovou službu, kterou Diakonie v Čáslavi už provozuje.
Mobil letěl k zemi
Stojíme u jednolůžkového pokoje, kam se před nedávnem nastěhovala slečna zhruba ve věku dvacet let. Nejbezpečněji se cítí, když může ležet na zemi. Ve společenské místnosti by teď společně s ostatními měla svačit. To ale znamená vstát; a viděli jsme, co se stalo, když ji k tomu paní asistentka vyzvala a pomohla jí na nohy: slečna začala dávat najevo nepohodu. Hlas jí zněl, jako by začínala plakat, propínala tělo a zlehka narážela do jednoho dalších z klientů. Snadno by to mohlo vést ke konfliktu. Proto paní asistentka slečnu nechala, ať si zase lehne na podlahu do své oblíbené polohy. Svačina se bude řešit později.
Domov pro osoby se zdravotním postižením. Slouží dospělým lidem, kteří potřebují vysokou míru individuální podpory a pravidelnou pomoc v běžných úkonech během celého dne. Řadu z nich provází porucha autistického spektra spojená s intelektovým znevýhodněním. Současná kapacita: 14 uživatelů (lůžek). S rekonstrukcí budovy původního evangelického učitelského ústavu se kapacita Domova rozšíří.
Když procházíme kolem pokoje další uživatelky, musíme tiše zrychlit krok. Nemá ráda setkání s cizími lidmi; nepohodu by jí mohla způsobit i určitá konkrétní slova, kdyby je zaslechla. Zdržovat se u jejího pokoje znamená vystavovat ji riziku, že se u ní spustí agrese – vůči sobě nebo vůči nám. Proto kolem jenom rychle a nenápadně probíháme. Úspěšně. Slečna sedí na posteli, s rukama na uších a něco si pro sebe povídá. Nevšimla si nás a my si nevšímáme jí.
Dostáváme se tak k jedinému dvoulůžkovému pokoji v této sekci. Bydlí zde mladí pánové Jirka a Petr. Jirka rád bouchá do nábytku, což Petra dráždí. Proto pelest postele či skříň chrání tenké, vkusně povlečené molitany, které Jirkovy rány tlumí.
Jirka nás jinak vítá velmi společensky, rád nás svým pokojem provede a lecčíms se pochlubí. Například mobilem s popraskaným displejem. S přístrojem nedávno praštil ve vzteku o zem, jak otevřeně – a nikoliv bez jistého pobavení a špetky humoru – přiznává. Bylo by ovšem chybou za tím vidět nevychovanost či neschopnost se ovládat. Obyvatelé domova jsou často hypersenzitivní. Běžné podněty mohou vnímat jako zdroje velké nepohody. Reagují pak prudce. Ne že by se to stávalo každý den. Služba jim ostatně vytváří podpůrné prostředí, ve kterém se mohou cítit bezpečně. Čas od času však létají vzduchem i předměty. S tím je třeba počítat.
Pro klienty a jejich rodiny
A nyní si představme, že neletí mobil, ale třeba – v nezvladatelné emoci si člověk nevybírá – hrníček s kakaem. A neletí k zemi, ale proti bílé stěně zhotovené z tradiční vápenné omítky. Stačí, aby se něco podobného několikrát zopakovalo, a do pár měsíců svítící běloba nevratně zmizí. Je už jasné, proč například v případě omítek nelze dostát nárokům památkové péče, pokud má služba pro budoucí obyvatele domova rozumně fungovat?
S rekonstrukcí, která musí být do konce roku hotová, je prostě spousta práce – která ale stojí za to. Nová lůžka pro další uživatele představují nejen bezpečné a rozvíjející prostředí pro ně samotné, ale také velkou pomoc jejich blízkým, kteří nemusejí nést veškerou tíži péče na svých bedrech. Když se rekonstrukce do konce roku povede – a povést se musí – najde několik dalších rodin v čáslavské Diakonii potřebnou podporu. Přitom se podaří pro budoucnost zachovat kus historického dědictví, které mnoho let chátralo. Pomoc má mnoho tváři.
