Jak může prostředí města ovlivnit mladého člověka a jeho start do života? Zvláště když pochází ze sociálně slabé rodiny? K tomu má co říct Jana Úlehlová z Diakonie Jablonec nad Nisou. V Jablonci bezmála deset let pracovala v nízkoprahovém klubu Kruháč. Dva poslední roky vede nízkoprahový klub Cajk ve Frýdlantu v Čechách. Každodenně se potkává s „dětmi ulice“, sleduje jejich životní příběhy. A v klubech ve Frýdlantu a Jablonci vidí nemalé rozdíly.
Při pohledu na mapu a do historie se Frýdlant a Jablonec zas tak neliší. Pohraniční, kdysi převážně průmyslová a německojazyčná města na úpatí Jizerských hor. Snad jen velikost: Frýdlant má 7 tisíc obyvatel, Jablonec 45 tisíc. To hraje roli?
Nejen to. Frýdlant se rozkládá v krásné a romantické krajině, ale ta je jakoby uzavřená. Z jedné strany hranice s Německem, z druhé hranice s Polskem, přičemž třetí stranu pomyslného trojúhelníku tvoří kopec známý jako Albrechťák. Ten tvoří přírodní hradbu, která Frýdlant odděluje od hlavního centra kraje, totiž města Liberec. Z Jablonce se do Liberce dostanete pohodlně tramvají, nebo po nové rychlostní silnici autem. Cesta z Frýdlantu je daleko náročnější.
Nízkoprahy, nízkoprahové kluby, oficiálně Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (NZDM) slouží dětem a mladým lidem, kteří se dlouhodobě ocitají v obtížné životní situaci. Věk klientů je obvykle v rozmezí 6 – 26 let. Nízkoprahy jim poskytují podporu v oblasti vztahů, vzdělání, zaměstnání a v dalších oblastech. Nabízejí také informace, pomoc, prostor a asistenci při realizaci nápadů a podporují příležitosti ke zdravému trávení volného času. Cílem je pozitivní změna v životním postoji a o sociálním začlenění klientů.
Koukal jsem na spojení veřejnou dopravou. Z Frýdlantu do Liberce jede vlak každou hodinu, v exponovaných časech častěji. Jízda trvá půl hodiny. Silnice přes kopec Albrechťák se pěně klikatí, ale také to není nic, co by se nedalo autem zvládnut…
Jistě, pro lidi, kteří normálně vydělávají, mají vzdělání, dost peněz na benzín nebo na roční jízdné pro děti, to nepředstavuje až zas takový problém. Já se ale v nízkoprahovém klubu potkávám s mladými lidmi, kteří od svých rodin nemají standardní podporu. Ani finanční, ani lidskou. Jejich ambice a sny jsou velmi omezené. Jako by v hlavě měli nějaké mentální hranice. Když narážejí ještě na hranice geografické, tak se to navzájem umocňuje.
Jak se od vašich Frýdlantských klientů liší ti z Jablonce?
Lapidárně řečeno, jsou to daleko větší světáci. Ze svých rodin si nesou v podstatě stejné problémy, ale město, ve kterém vyrůstají, je daleko více motivuje. Vyrostla tu nákupní centra, kde si mohou zajít na jídlo třeba do KFC, nebo nakoupit ve specializovaných obchodech levné, ale pěkné oblečení podle nejnovější módy. Nedaleký Liberec nabízí ještě víc takových možností. To v mladých lidech podporuje chuť překračovat hranice, které mají dané svým rodinným prostředím. Chuť si polepšit. Žít lepší život.
A Frýdlant?
Na Frýdlantsku ale dominují večerky, které nejsou zdaleka tak přitažlivé, a kde bohužel seženete i víc než jenom jídlo – totiž drogy. Z těch žádný pozitivní impuls nezískáte
Frýdlant tedy ze srovnání vychází hůř?
To zas ne. Něco je tu lepší než v Jablonci. Myslím na základní školství. V Jablonci je jedna velká a dobře dostupná speciální základní škola, kde většina dětí ze sociálně slabých rodin skončí. Pro jejich start do života to představuje spíš hendikep. Frýdlant má malou speciální školu a pokud se budeme bavit o celém kraji, tedy o Frýdlantsku, tak hůř dostupnou. Hodně sociálně slabých rodin žije v různých vískách v kraji, kde se nabízí levné bydlení. Děti z těchto rodin dochází do místních malých základních škol a ty se musí se sociálně znevýhodněnými žáky popasovat. Za ta léta nasbíraly zkušenosti. Pedagogové tu mají k ruce asistenty a dětem to vyloženě prospívá. Zažila jsem i přestup ze speciální školy do normální základky. Rodina jednoho z klientů se odstěhovala dál od Frýdlantu. Dojíždět do frýdlantské speciální školy by pro něj bylo moc složité. Tak šel na základku v místě nového bydliště. Díky asistentovi, který se mu ve třídě věnoval, velmi rychle dohnal učivo. Bylo to až neuvěřitelné, jaké pokroky udělal.
Tak to by Frýdlantsko ze srovnání s Jabloncem vyšlo jako vítěz, protože úroveň vzdělání je konec konců pro další život to nejdůležitější.
Problém je v tom, co následuje po základní škole. Za hranice Frýdlantska se lidé, se kterými se v nízkoprahu setkávám, nevydají. Na místní gymnázium ani nepomyslí, takže na ně čeká učňák. Ten frýdlantský je hodně dobrý, svými obory reaguje na potřeby místa. Jenže pro mladé lidi ze sociálně slabých rodin nejsou dost atraktivní. Oni navíc špatně snášejí autority, takže stačí první konflikt s mistrem a z učňáku odcházejí. Jdou na úřad práce, kam si chodí pro dávky až do svých osmnácti a těší se, že nastoupí do jedné z místních montoven. Ty si ale díky vysoké nezaměstnanosti v kraji mohou dovolit tvrdý přístup k zaměstnancům, zvlášť vůči těm, kteří nemají ponětí o pracovním právu. Takže i odsud naši klienti po čase odcházejí. Pak je čeká práce takzvaně na živnost. Kopání výkopů, odklízení suti, pomocné stavební práce. Dělají to rádi, ale jedná se o sezónní a nárazové záležitosti. Jednou za čas dostanete pár tisíc na ruku a jste pán. Stabilně se z toho však žít nedá. Tahle životní a profesní trajektorie, je pro lidi, se kterými se setkávám, typická.
V Jablonci to vypadá jinak?
Ve městě je spousta restaurací, cukráren, pak jsou tu velké supermarkety. Tohle všechno dohromady nabízí pracovní prostředí, které je pro mladé lidi ze sociálně slabých rodin atraktivní a lákavé. Město má také velkou průmyslovou zónu, kde si podniky navzájem konkurují, často nabírají a musí se o své zaměstnance víc starat. Takže těch možností a výzev, jak pracovat, vydělávat, polepšit si, je v Jablonci daleko více. Mentální hranice, které si mladí lidé ze svých rodin přinášejí, se pak spíš podaří prolomit.
