Jde o naše rodiče

Nikola Koutná zjistila, že ji hluboce oslovuje práce se starými lidmi. Teď jako vrchní sestra domova pro seniory objevuje podivnosti tuzemského systému, který neumí sestry v sociálních službách podpořit. Ke škodě nás všech. Jako začínající zdravotní sestra tři roky pracovala v ordinaci praktického lékaře. Bylo to na vesničce. Pacienti tam stále hezky po staru říkali „jdeme na […]
Články

kategorie

21/06/2024

datum publikace

Adam Šůra

autor článku

0

minut čtení

Nikola Koutná zjistila, že ji hluboce oslovuje práce se starými lidmi. Teď jako vrchní sestra domova pro seniory objevuje podivnosti tuzemského systému, který neumí sestry v sociálních službách podpořit. Ke škodě nás všech.

Jako začínající zdravotní sestra tři roky pracovala v ordinaci praktického lékaře. Bylo to na vesničce. Pacienti tam stále hezky po staru říkali „jdeme na středisko“ a jejich převažující věkový průměr činil 70 let a více. „V krámě mě všichni poznávali, hlásili se ke mně. Já zas byla fascinovaná jejich moudrostí a životní zkušeností,“ vzpomíná Nikola Koutná. Není se proto čemu divit, že když dostudovala a nabrala praxi v různých zdravotnických zařízeních, profesně zamířila do domova pro seniory. Dnes je vrchní sestrou domova odpočinku ve stáří Diakonie Krabčice.

Vlastně pohoda?

Paní Vrbovou přivezli na převaz. Před časem si sedřela kůži na prstu u nohy. Na ránu je třeba dávat pozor. Ještě nějaký čas se bude hojit. Paní Vrbová žertuje, že to musí být do dvou měsíců, kdy má vnučka svatbu. „Bývala jsem docela přísná babička,“ svěřuje se sestře. „Tak jsem si říkala, jestli o mě vnuci budou stát, až vyrostou.“ Obavy se nenaplnily. Vnuci svou přísnou babičku stále milují a všichni společně se na svatbu těší jako na jedno z vrcholných setkání roku. Paní Vrbová si ještě nechá změřit tlak a sesternu opouští. Asi vyrazí ven. Je horké odpoledne, po dešti. Na pokraji velkého parku, který slouží seniorům k procházkám, už ve vyvýšených záhoncích dozrávají první jahody. Obyvatelé domova odpočinku ve stáří Diakonie Krabčice je chodí obhlížet, zda by už některé z nich nebyly k jídlu.    

Z krátkého setkání vypadá práce sester v domově pro seniory téměř idylicky. Má ostatně takovou pověst i mezi lidmi z oboru: v nemocnicích čelí sestry komplikovaným případům, bojují o život pacientů; v domovech pro seniory jen rutinně podávají léky a provádějí jednoduché zákroky – vlastně pohoda. Zdánlivě bezproblémový obraz se ovšem při znalosti detailů komplikuje.

10 kilometrů jako nic

Krabčický domov odpočinku ve stáří nabízí zázemí 114 klientům. To je přes padesát lidí na jednu sestru. Pracuje tu samozřejmě též řada pečovatelek a také sociální pracovnice. Ze zákona ale neprovádějí žádné zdravotnické úkony. Nesmí podat ani paralen, lapidárně řečeno. To mohou zastat jen sestry. Takže jsou v jednom kole. Chytré hodinky s měřením kroků jim ukazují, že za jednu směnu naběhají deset kilometrů nejméně. Přičemž na rozdíl od zdravotnických zařízení je tu jeden důležitý rozdíl. „Pracovala jsem na jednotce intenzivní péče. Vím, jak tam s vámi cloumá stres a adrenalin,“ říká Nikola Koutná. „V nemocnici vám ale záda kryjí lékaři. Jsou na dosah. Zavoláte je, v minutě jsou u vás a přebírají zodpovědnost.“

Domov pro seniory v Krabčicích stálého lékaře nezaměstnává. Sehnat někoho takového je téměř nemožné. Jeden lékař z dobré vůle spolupracuje s domovem externě. Přichází jednou začas, aby prohlédl obyvatele, upravil jim předpisy léků, či předepsal případná další vyšetření. Jinak je vše na sestrách, které se ale – opět podle zákona – nesmí na vlastní zodpovědnost rozhodovat. Postupují jen podle plánu sestaveného lékařem. Lapidárně řečeno, bez jeho souhlasu nesmí podat ani paralen.

Velmi náročné chvíle pro sestry nastávají, když se zdravotní stav někoho z obyvatel domova začne plánům vymykat. Nejsnazší je zavolat záchranku, která pacienta zaveze do nejbližší nemocnice. Všichni v domově pro seniory však vědí, že tohle musí být až poslední řešení. Jakákoliv změna prostředí je pro staré lidi velmi náročná, natož když se jedná o anonymní prostředí nemocnice. Jakkoliv se tam dostane starému člověku odborné péče a léků, hrozí, že celkově se jeho stav ještě víc zhorší. Rozhodnutí, zda záchranku volat či nevolat, je na přítomné sestře a je to jako balancovat na ostří nože.

Chyba v systému

K tomu připočtěme obecný nedostatek zdravotních sester u nás a to, že ve zdravotnických zařízeních berou zhruba o deset až patnáct tisíc víc než v sociálních službách. Přitom jejich práce bez stálé přítomnosti lékařů je v jistém smyslu náročnější. Přirozeně pak práci v sociálních službách nevyhledávají. Diakonii Krabčice chybí staniční sestra, která má na starosti – stále náročnější – administrativu. Tu musí sestry zvládnout, každá při 55 lidech, které mají při dvanáctihodinové směně na starosti. A především chybí noční sestra. Přestože Diakonie Krabčice nabízí slušný plat, každý si rozmyslí, jestli za něj nastoupí noční směny se zodpovědností za 110 obyvatel domova, když na trhu se nabízejí volná místa lépe placená a méně náročná.

V noci jsou s obyvateli domova jen pečovatelky. V případě problémů jim nezbývá než volat záchranku. Na rozdíl od sester na výběr nemají.

„Nechápu to,“ říká Nikola Koutná. „Nejde o nás, ale o naše rodiče a prarodiče. Všichni chceme, aby o ně bylo v domovech dobře postaráno. Přitom tady už léta tolerujeme tak zjevnou chybu v systému.“ Problém s nedostatkem sester v domovech pro seniory totiž není žádná novinka. Ví se o něm přes deset let. S prodlužující délkou života přitom zdravotní problémy seniorů narůstají a s tím se zvyšují i nároky na práci sester. Neustále si musí doplňovat vzdělání a učit se pracovat s pokročilými zdravotními pomůckami, jejichž vývoj jde prudce dopředu.

Nikola Koutná ovšem právě proto považuje práci sestry v domově pro seniory za vrcholně zajímavou. Svoje studia ostatně zakončila v oboru organizace a rozvoj zdravotnických zařízení, který připravuje budoucí manažery. „Vždycky jsem směřovala k řízení, zajímalo mě. Jenom jsem netušila, že k němu dostanu příležitost tak brzy,“ směje se.

Nejnovější články

Načítání příspěvků...