Člověk není položka ve statistikách: představuje pro nás jedinečný příběh, hledáme řešení na míru každému. Znamená to též klást si správné otázky a startovat nové trendy. V Diakonii se teď například rozbíhá diskuse o tom, jak posunout péči o lidi s demencí.
Lidem s demencí slouží takzvané domovy se zvláštním režimem. Název je to poněkud odtažitý, ale jeho účelem je rozlišení. Demence či Alzheimerova choroba mění člověku osobnost. Je to něco jiného než úbytek sil spojený se stářím. Domovy pro seniory se věnují lidem, pro které je nezvladatelné starat se o sebe ve vlastní domácnosti; jinak jsou duševně čilí. Člověk s demencí či Alzheimerovou chorobou však ztrácí orientaci v prostoru a čase. Proto je o ně potřeba pečovat ve „zvláštním režimu“. Vchodové dveře domovů se zvláštním režimem se například zamykají. Jejích klienti jsou totiž schopní v kteroukoliv denní dobu vstát a odejít neznámo kam, klidně desítky kilometrů. Ven tedy chodí jen v doprovodu pečovatelek. Ty musí být na své klienty napojené. Člověk s demencí či Alzheimerovou chorobou ztrácí schopnost srozumitelného vyjadřování. Je úkolem pečovatelek, aby uměly citlivě vyčíst touhy a potřeby svých klientů z jejich chování.
Proti zájmům klienta
Za posledních třicet let rozvoje sociálních služeb se to v Česku ustavilo tak, že lidé s demencí tvoří jinou cílovou skupinu než senioři. Pečuje o ně personál s jiným školením, než má ten v domovech pro seniory. Existují zařízení, která na jednom místě provozují obojí – domov pro seniory i oddělení se zvláštním režimem. Jedná se ale spíš o výjimky. Propojovat obě služby na jednom místě zdaleka není běžné. Ani v Diakonii ne, která jinak na poli péče o lidi s demencí či Alzheimerovou chorobou patří u nás k průkopníkům. Dnes se ukazuje, že přísné rozlišování mezi cílovými skupinami začíná narážet na své limity.
Je to i sdílená zkušenost pracovníků Diakonie. Vychází z případů, kdy se u lidí během jejich pobytu v domově pro seniory začnou projevovat příznaky například demence. Člověk se tím z hlediska systematiky sociálních služeb stává jinou „cílovou skupinou“. Měl by z domova pro seniory přestoupit do domova se zvláštním režimem. V praxi to většinou znamená přesun do jiného zařízení. Takové řešení ale není v zájmu klienta.
Zase měnit domov
Moderní pečovatelské domy se dnes budují a zejména zařizují tak, aby co nejméně připomínaly nemocnici a klienti si k místnímu prostředí mohli vybudovat domácký vztah. Personál se obléká neformálně. Nábytek se záměrně vybírá tak, aby klientům připomínal jejich vlastní byt, který museli přestupem do domova seniorů opustit. Společenské místnosti mívají kvalitní kuchyňské vybavení. Společné činnosti se totiž často točí kolem přípravy různých pochutin. Venkovní zahrady mívají záhony upravené tak, aby o ně mohl pečovat i člověk upoutaný na vozík. Když se daří, člověk se v takovém prostředí skutečně začne cítit jako doma. Pokud se však u něj začnou projevovat příznaky demence, měl by tento svůj nově zažitý domov opět opustit a opět si zvykat na nové prostředí, nové tváře. To nedává smysl.
„Když je to jenom trochu možné, snažíme se ponechat klienty s příznaky demence u nás,“ říká Iveta Cigánková z Diakonie Vsetín, kde vede domov pro seniory Harmonie. Zároveň dodává, že kdyby demence u klienta postoupila natolik, že začne opouštět domov, aniž by věděl, kam jde a jak se vrátit, nebo by se projevoval agresivně, měli by s tím v domově Harmonie velké problémy. Též proto, že personál běžného domova pro seniory nemívá na péči o lidi s demencí potřebné školení a neví, jak s nimi pracovat. Pak je tu další problém: i když už jinak nelze a nezbývá než klienta přesunout do zřízení se zvláštním režimem, musí s tím klient souhlasit. A souhlas od něj přirozeně nelze získat snadno.
Budoucí standard
„Můj názor je, že v budoucnosti dělení na domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem skončí,“ říká Iveta Cigánková. Lidí s demencí či Alzheimerovou chorobou stále přibývá. „Proto je třeba naučit se chápat tyto nemoci jako běžné nemoci stáří,“ dodává paní Cigánková. „Ano, ti lidé mají své specifické potřeby, ale když je budeme příliš vyčleňovat ze společnosti, je to chyba. Jde o to, aby klienti zůstávali pořád v tom samém prostředí.“
Takový názor může znít revolučně a vzbudit celou řadu námitek. Jde především o to, že domovy pro seniory budou potřebovat dostatek personálu zkušeného v práci s lidmi s demencí či Alzheimerovou chorobou, což si lze při soustavném podfinancování sociálních služeb těžko představit. Lidem s malou představivostí je však třeba připomenout, že co vypadá jako revoluce, už na mnoha místech naší země dávno funguje. V Diakonii i mimo ni dlouhodobě pracují domovy pro seniory, jejichž součástí je oddělení se zvláštním režimem. Ta největší změna, která tady klienty s nastupujícími projevy například demence čeká, je změna pokoje.
Zařízení integrující domov pro seniory a domov se zvláštním režimem však stále představují v České republice výjimku. Teď jde jen o to, aby se z nich stal standard.
