Psal se rok 1994 a Karel Malina všechny překvapil. Povolání, které tehdy zvolil, by i dnes vyvolalo lehký údiv. Natož v roce 1994, kdy vše bylo ještě v začátcích. Karel Malina se rozhodl pro práci pečovatele v Diakonii Valašské Meziříčí. Ta vznikla na zelené louce rok před tím. Přesněji – začala působit při sboru (obdoba katolické farnosti) Českobratrské církve evangelické ve Valašském Meziříčí. Pečovatelky a pečovatelé tehdy sídlili v tamní evangelické faře, odkud vyráželi do terénu za klientkami a klienty. To bylo tehdy něco nového. Sociální služby, jak je známe dnes, teprve vznikaly. Péče o lidi v jejich domácím prostředí představovala novinku. Natož když ji prováděla dosud neznámá Diakonie.
Rozhodnutím pro Diakonii také Karel Malina opustil velmi perspektivní obor. Dlouhá léta totiž pracoval v oblasti výpočetní techniky. Ta se zrovna prudce rozvíjela a slibovala velké peníze. Místo toho se Karel Malina vydal cestou špatně placeného, neznámého povolání, které navíc podle tradice přísluší spíš ženám než mužům.
Nejednou si své rozhodnutí musel obhájit sám před sebou. Zůstal mu však věrný 32 let. Stejně tak Diakonii Valašské Meziříčí, která se z malé služby proměnila do současné podoby rozvětvené profesionální organizace o dvou stech zaměstnancích. Letos Karel Malina dorazil do cíle. Odchází do důchodu. Co spolu s Diakonií prožil?
Zase zapírat? To za to nestojí
Výběr povolání probíhá vždy spletitě. Za komunismu to měli lidé ještě složitější. Karel Malina se od dětství zajímal o dějiny. Smyslu pro dějepisectví se naučil od své pratety, která psala rodinnou kroniku a uměla poutavě vyprávět. Pro dějiny ho také nadchl učitel základní školy. Ve čtvrtém ročníku gymnázia se proto Karel Malina rozhodl pro studium učitelství dějepisu a češtiny. Jenomže maturoval na škole, která nedávala prostor k svobodném vzdělávání. Soudružka ředitelka upřímně vyznávala komunismus a každému to dala pocítit. Na škole vládla dusivá atmosféra.
Karel Malina ji vnímal celou dobu studia. Vrchol přišel právě ve čtvrtém ročníku. Do ředitelny museli nastoupit všichni čtvrťáci, kteří chtěli po maturitě studovat učitelství. Soudružce ředitelce museli říct, jak to mají „s náboženskou otázkou“. Tedy jestli nejsou věřící. To by pak nedostali od školy k dalšímu studiu doporučení. Víru učitelům komunistický režim neodpouštěl.
Karel Malina odpověděl vyhýbavě a neurčitě, aby soudružka ředitelka byla spokojená. Nechtěl si pokazit budoucnost. Cítil se ovšem zle. Během gymnaziálních studií uvěřil. Stal se aktivním členem sboru českobratrských evangelíků. Své taktizování v ředitelně prožíval jako zapření. A protože tušil, že to není naposledy, co bude něčemu takovému vystaven, řekl si, že podobné věci nemá zapotřebí.
Odmaturoval, ale na žádnou školu se nehlásil. Musel si tedy odkroutit povinnou dvouletou vojnu, kde mimo jiné absolvoval školení zdravotnického instruktora. Pro budoucnost se to ukázalo jako důležitá zkušenost. Po vojně začal pracovat jako operátor počítačů. Tehdy šlo velké stroje, které mnohdy zabraly celý sál a prováděly opravdu jen výpočty. Na obsluhu potřebovaly několik lidí.
Rodinné společenství
U počítačů našel Karel Malina obživu a také v rámci možností bezpečné prostředí. Nepříjemné otázky po náboženském vyznání mu při obsluze počítacích strojů nikdo nekladl. Nenašel zde ale povolání. Když se učil programovat, zjistil že mu to zaprvé nejde a za druhé ho to nebaví. Vznik Diakonie ve Valašském Meziříčí proto vnímal jako příležitost posunout se dál. Se zdravotní problematikou měl zkušenosti. Ve volném čase se totiž angažoval jako instruktor Československého červeného kříže. Svět seniorů, kterým především terénní pečovatelé pomáhají, ho přitahoval – pro příběhy, životní zkušenost a nadhled. Valašskomeziříčská Diakonie vznikala navíc v prostředí českobratrských evangelíků, které důvěrně znal. S novými spolupracovnicemi a spolupracovníky vytvářeli téměř rodinné společenství.
Do nové práce se vrhl naplno a s velkou chutí. Zároveň ji nikdy neprožíval jako samozřejmost. Coby muž v nejlepších letech neustále čelil společenskému tlaku, že si zvolil práci bez kariérních výhledů. Terénní pečovatelky a pečovatelé každý svůj pracovní den vyrážejí do domácností, kde klientům pomáhají v činnostech, které klienti sami nezvládnou. Když se Karel Malina o svém povolání bavil s lidmi, často vnímal, že mnoho z nich považuje práci pečovatele za podřadnou.
Jak dnes pomáhá pečovatelská služba Diakonie Valašské Meziříčí?
- Služba poskytuje pomoc a podporu lidem, kteří se nezvládají postarat sami o sebe a domácnost. Přitom chtějí žít doma.
- Pomáhá lidem bez omezení věku, kteří pro chronické onemocnění nebo zdravotní postižení potřebují pomoc druhé osoby v péči o sebe nebo o domácnost. Pomoc také míří k rodinám s dětmi.
- Jde především o zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu při osobní hygieně, při poskytnutí stravy nebo při jejím zajištění. Dále služba nabízí pomoc se zprostředkováním kontaktu se společenským prostředím, při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání dalších osobních záležitostí. Pomůže i s péčí o domácnost.
- Služba je nabízena ve Valašském Meziříčí, jeho místních částech – Bynina, Hrachovec, Juřinka, Lhota u Choryně a v okolních obcích: Jasenice, Jarcová, Krhová, Lešná, Lhotka nad Bečvou, Malá Lhota, Mikulůvka, Mštěnovice, Oznice, Poličná, Perná, Příluky, Střítež nad Bečvou, Velká Lhota, Veselá, Vysoká, Zašová.
- Služba poskytuje péči denně včetně víkendů a svátků v čase 8-22 hodin s kapacitou pomoci až 12 lidem v jeden okamžik.
- Kontakt T: 730 190 780 E: pecovatelska@diakonievm.cz
- Nabízí návaznost dalších služeb – odlehčovací služby terénní i pobytové, poradny pro pečující, půjčovny kompenzačních pomůcek, domácí zdravotní péče, denního stacionáře Dobromysl a dalších pobytových služeb.
Proto když zažíval v práci konflikty či krize, uvažoval Karel Malina o tom, že Diakonii opustí. Došlo k tom například v době, kdy se Diakonie Valašské Meziříčí rozrůstala a bylo jasné, že už nemůže dále fungovat jako malý rodinný podnik. Změny v organizaci práce přinášely do týmu napětí, což zároveň s náročnou pečovatelskou prací nebylo snadné unést. Karel Malina ale všechny krize překonal a zůstal Diakonii věrný. „A vždy se ukázalo, že to tak bylo dobře,“ říká dnes. Postupně vystřídal pozice ošetřovatele, pečovatele, maséra, vedoucího pečovatelské služby, koordinátora provozu pečovatelské služby, a nakonec opět pečovatele.
Snadnost nečekejte
Za těch více jak třicet let zažil bouřlivý rozvoj sociálních služeb. Pamatuje začátky, kdy si například ani odborníci z řad lékařů nedovedli práci Diakonie nikam zařadit. Mysleli si například, že služby Diakonie jsou poskytované zdarma, když se jedná o organizaci zřizovanou církví. Zažil také, jak se vztah společnosti k práci pečovatelek a pečovatelů postupně proměňoval. Dnes už si lidé daleko více uvědomují její význam a smysl. Platové podmínky se o něco zlepšily – i když to stále není žádná sláva. Veřejnost také tuto služebnou práci daleko víc oceňuje. Karel Malina sám získal v roce 2017 hned dvě ocenění: jako pracovník roku v sociálních službách Zlínského kraje a také ocenění v rámci Národní ceny sociálních služeb Pečovatel/ka roku. Obojí za dlouhodobou kvalitní práci v sociálních službách, schopnost empatie, ohleduplnost a touhu pomáhat uživatelům služby.
Diakonie Valašské Meziříčí se podle Karla Maliny rozrostla do své dnešní košaté a rozsáhlé podoby díky dobrým základům správně nastaveným už od počátků. Patří k nim otevřenost a důraz na vzdělávání. Diakonie přijímala zaměstnance podle jejich odbornosti a vztahu k práci – ne podle toho, zda jsou věřící a k jaké církvi patří. To u obdobných organizací zřizovaných církvemi nebylo na počátku devadesátých let zdaleka samozřejmé. Díky zahraničním kontaktům také vedoucí pracovníci Diakonie věděli, že tuzemské sociální služby mají co dohánět. Za komunismu totiž stagnovaly. Vzdělávání proto bylo nedílnou součástí zaměstnání v Diakonii.
Karel Malina zároveň upozorňuje, že přes všechen rozvoj sociální práce nikdy nemůže být společností doceněná stoprocentně. Patří to k jejímu charakteru. Lidé, co se do sociální sféry chystají, by s tím měli počítat. „Není náhodou, že má Diakonie ve znaku kříž s trnovou korunou. Přitom ne každému zřetelný na první pohled,“ upozorňuje Karel Malina. „To symbolizuje civilnost Diakonie, její otevřenost pro všechny, kdo se v ní podílí na službě. Ta služba má vždy smysl a předznamenává naději. Zároveň vždy v sobě bude mít něco z trnové koruny. Nikdy nebude snadná, bezproblémová, samozřejmě přijímaná.“
Živelné sdílení
Co by Karel Malina doporučil svým následovnicím a následovníkům ve službě terénní péče? Začátečníci si musí hlídat, aby nevyhořeli. Práce pečovatelek a pečovatelů je náročná a zároveň vtahující. Pečovatel sdílí příběhy svých klientů i jejich emoce. Naloží si však neúnosné břemeno, pokud se od nich nenaučí odpoutávat s koncem pracovní doby. Zdravý odstup patří k profesionalitě pečovatelek a pečovatelů.
O profesionalitu však budou zápasit stále, zdůrazňuje Karel Malina: „To je moje zkušenost. Stále jsem si vědom různých svých drobných selhání. Ta budou při pečovatelském povolání vždy,“ říká. Důležitá je proto pravdivost: svá selhání si nezastírat, vědět o nich, neopakovat je a předcházet jim. S tím souvisí další důležitá schopnost – totiž nastavení mysli.
Terénní pečovatel vždy bude mít jednoho, dva klienty, se kterými bude hůře vycházet a bude je navštěvovat s obavami, jak návštěva zase dopadne. „Zvlášť u takových klientů je důležité, s jakým nastavením mysli k nim přicházíme. Aby bylo od počátku chápavé, vstřícné a pozitivní,“ připomíná Karel Malina zásadu, kterou se dodnes řídí. Jemu osobně v tom pomáhá modlitba. Ale nastavovat mysl do žádoucí polohy lze i jinými způsoby.
Nakonec také zdůrazňuje význam zdravého pohybu (stačí pravidelná, důkladná chůze) a koníčků. To neznamená, že by práce terénního pečovatele sama nemohla být koníčkem. Je však třeba ji něčím kompenzovat. U Karla Maliny je to historie. Zájem o ní ho nikdy neopustil. Jako koníčka má tedy regionální dějiny. Stačí nahlédnout do jeho bibliografie. Hned je jasné, že svému koníčku se věnuje opravdu důkladně. Nejedna jeho dovolená padla na badatelskou práci v archivech a psaní historických publikací.
Proto se ani v důchodu nudit nebude. Už teď je zavalen tématy. Spoustu jich musí odsouvat na později. Pod rukama se mu totiž rozrostla aktuální práce o farním kostele na Horní Bečvě. Původně byla zamýšlená jen pro webové stránky. Nakonec téma vydá na knihu. Na té teď Karel Malina pracuje. Nuda mu tedy nehrozí. Cosi mu ale s odchodem do důchodu asi chybět bude. „Pracovní kolektiv,“ říká. „My, když se všichni vrátíme z ranních a dopoledních výjezdů a sejdeme se na pracovišti, nastane obrovský ruch. Ventilují se zkušenosti, kolegyně mluví jedna přes druhou. A já, když jsem například marodil nebo měl čtrnáct dní dovolenou, cítil jsem, že mi to začíná chybět. Snad toho jediného se bojím, že člověku ustane pravidelnost právě takového živelného sdílení.“
