Rozhovor se Standou nejen o práci v chráněné dílně

Rozhovor s jedním z našich klientů o jeho práci, učení se novým věcem a plánech do budoucna Pana Standu jsme navštívili v jeho nelehkém období. Zrovna se chystal na pohřeb blízkému příteli a také kolegovi, který tragicky zemřel. Pan Standa se ale ani v těžkých chvílích nevzdává. V životě se musel prát s nejednou překážkou, přesto nikdy nepropadl marnosti. Udržuje si živý zájem […]
Články

kategorie

12/03/2024

datum publikace

Eva Spálenská

autor článku

0

minut čtení

Rozhovor s jedním z našich klientů o jeho práci, učení se novým věcem a plánech do budoucna

Pana Standu jsme navštívili v jeho nelehkém období. Zrovna se chystal na pohřeb blízkému příteli a také kolegovi, který tragicky zemřel. Pan Standa se ale ani v těžkých chvílích nevzdává. V životě se musel prát s nejednou překážkou, přesto nikdy nepropadl marnosti. Udržuje si živý zájem o dění kolem sebe. Příběh pana Standy, klienta sociálně terapeutické dílny Diakonie v Uherském Hradišti ukazuje, jak Diakonie pomáhá lidem otevírat svět.

Kde jste byl před tím, než jste se potkal s Diakonií?

Žil jsem v azylovém domě. Nebylo to tam úplně špatné, ale zároveň tam vládl takový spíš přísnější režim. S tím jsem se úplně nepotkával. Přece jenom patřím k akčnějším lidem. Mám rád legraci a užívám si, když ji mohu zažívat společně s ostatními. I do hospody rád zajdu. S tím pak ale byly problémy. Zašel jsem si ve městě na pivo, na azylový dům jsem se vrátil v trochu veselejší náladě, jenomže pak každý takový člověk hned dostal dýchnout. A když nadýchal, tak ho nepustili dovnitř. Musel jsem být celou noc venku. To mi vadilo. Ono by to asi vadilo každému.

S příchodem do Diakonie se to změnilo?           

To velmi. Díky Diakonii jsem se dostal do podpory samostatného bydlení. Mohl jsem opustit azylový dům a najednou jsem byl svým vlastním pánem. Ono se tedy potom časem ukázalo, že bude lepší, když přejdu do chráněného bydlení. Přece jen potřebuju více pomoci. Takže dnes bydlím v chráněném bydlení Charity. Tam se mi také velmi líbí. Do Diakonie docházím do sociálně terapeutické dílny. Pracujeme tu, vyrábíme. To mě baví. Jsou to hodně různorodé činnosti. Teď zažívám daleko větší volnost a přitom si sáhnu na zajímavou práci, která mě naplňuje.

Čemu konkrétně se v dílnách věnujete? A co vás baví nejvíc?

Hodně pracuju se dřevem. Řežu ho nebo sbíjím hřebíky. Také jsem vyrobil například polštář. Jak říkám, činnosti jsou tady hodně různorodé. V poslední době ale přicházím na to, že mě ze všeho nejvíc baví vaření. Není se čemu divit, protože sám jsem velký jedlík. Všechno mi chutná, všechno sním. Navíc se rád o to, co vytvořím v kuchyni, podělím s ostatními. Když jim chutná také, mám z toho ohromnou radost.

Čím byste mě pohostil?

Uvařil bych vám třeba dýňovou polévku, kterou mě v Diakonii naučili připravovat. Také do koláče s drobenkou jsem se pustil a výsledek nebyl vůbec špatný. Takže ani koláč bych se vám nestyděl předložit.

Prý si takhle předcházíte také paní ředitelku.

No samozřejmě! (smích) A nejenom jídlem. K Vánocům, k Velikonocům vždy ode mě dostane ručně vyrobené přáníčko. Ale nemyslím jenom na paní ředitelku. Snažím se tady být hodný na všechny. Jsem moc vděčný všem, díky nimž naše dílna funguje, díky kterým i já mám zajímavou práci a mohu být mezi prima lidmi. Vždycky si přeju, aby se prodalo co nejvíce výrobků, které tady společně dáváme dohromady. No a když vidím, že nějaká z pracovnic dílny třeba táhne těžký balík nebo velkou přepravku, tak hned přiskočím a vezmu to za ni. Chci pracovnicím jejich námahu co nejvíc zpříjemnit a ulehčit, jak mi to síly dovolí.

Prý jste až do setkání s Diakonií nikdy nebyl v kavárně, a přitom jste po tom toužil.

Je to tak. Na Diakonii je také úžasné, že to není jenom chráněná dílna, podpora samostatného bydlení a další služby. S lidmi si tady také povídají, zajímají se o jejich příběhy a přemýšlejí, jak na ně navázat. No a když si povídali se mnou, tak jsem jim prozradil, že jsem nikdy nenašel odvahu zajít do kavárny. Chtěl jsem, ale nějak mi přišlo, že tam nepatřím. A dámy z Diakonie na to, že to tedy hned napravíme. Tak jsme si domluvili termín a myslím, že jsem všechny překvapil, protože jsem návštěvu kavárny vzal opravdu vážně. Přišel jsem v obleku jako na svatbu. Objednal jsem si kávu, pořádný kus dortu a krásně jsme si popovídali. Byl to pro mě svátek.

Všichni o vás mluví jako o velmi pozitivním člověku. Veselá kopa, říkají. Jenomže teď zrovna zažíváte ztrátu mezi nejbližšími. Jak se s tím vyrovnáváte?

Je to pro mě opravdu hodně těžké. Můj blízký kamarád měl těžkou havárii, kterou bohužel nepřežil. Ano, jsem veselá kopa, rád a často se směju, ale také pláču. To se mi teď stává docela často. Není jednoduché se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka. Chystám se na pohřeb. Ponesu u jeho rakve kříž. Umím to, protože v kostele u františkánů často ministruju. Takže takhle se půjdu se svým kamarádem rozloučit. Na druhou stranu si při tom všem neštěstí uvědomuju, jak je dobře, že můžu být v Diakonii. Pořád se tu něco děje, pořád se něco nového učím, a jak jsem mezi lidmi, tak to je nejlepší lék na smutek.

Zároveň máte docela zajímavé plány do budoucna. V souvislosti s vámi se mluví o svatbě. Prý něco chystáte. Nebo je to jen fáma?

Ale není. Našel jsem si v Diakonii dlouhodobou známost. Přítelkyni. Seznámili jsme se přes sociálně terapeutickou dílnu a máme se hodně rádi. Chodíme spolu ven, na procházky a teď se například chystám, že společně vyrazíme do cukrárny. Takže je to moc pěkné. Jediná věc nám nevyhovuje: když končí den, je pro nás hrozně těžké se rozloučit. Přítelkyně mě nechce od sebe pustit.

Vy nebydlíte spolu?

Nebydlíme. I proto se chceme vzít, abychom mohli být prostě spolu pořád. Nejenom na procházkách. Přímo v Diakonii se totiž tolik nepotkáváme, protože každý pracujeme v jiné dílně. Tak plánujeme, že do toho – jak se říká – příští rok praštíme.

Nejnovější články

Načítání příspěvků...