Hlavní hrdinka dokumentu Amiřiny děti dlouhodobě spolupracuje s Diakonií. V rámci Projektu Doma pomáhá nejen arabským ženám zapojit se do života v Česku. Před deseti lety stála před rozhodnutím, zda zůstat poblíž své vlasti, válkou rozvrácené Sýrie, nebo se vydat do neznámé středoevropské země, „kde nemají rádi muslimy“, jak se dočetla na internetu. V zájmu svých dětí se rozhodla pro cestu do neznáma. Zaplať pánbůh, říká dnes, jakkoliv začátky v naší zemi pro ni rozhodně nebyly procházka růžovým sadem. Jak se však ukázalo, s neláskou k muslimům to v naší zemi není tak žhavé. Našlo se dost lidí, kteří rodině paní Amiry pomohli. Především o významu pomoci jsme mluvili s paní Amirou v našem rozhovoru.
Jako matka šesti dětí pracujete doma tak na dva úvazky. Co vás vedlo k tomu, že jste si udělala čas i dobrovolnickou práci na Diakonii?
Diakonie naší rodině významně a zásadně pomohla. Přišli jsme do Česka neplánovaně, s obavami a jako váleční uprchlíci. Bez podpory Diakonie, dalších organizací i jednotlivců bychom těžko zvládli v novém a neznámém prostředí žít normální život. Mám tedy určitou zkušenost. Vím, co zažívají rodiny, které do Česka přicházejí podobně, jako přišla ta naše. Jsem Diakonii vděčná. Proto jsem nabídla své služby. Pomohli jste nám. Ráda tedy pomáhám prostřednictvím Diakonie dalším. Navíc se ráda potkávám s lidmi.
Jak konkrétně vám Diakonie pomohla?
Po příjezdu do Česka jsme začali do Diakonie docházet s dětmi. Společně jsme vařili a učili se mluvit česky. Výuka neprobíhala to jako ve škole, ale velmi přirozeně – když ne u vaření, tak u kávy. Český jazyk je velmi těžký. V Diakonii nás proto nezkoušeli z pádů a ze slovíček. Vedli nás k tomu, abychom se česky základně dorozuměli. Také jsme v Diakonii slavili svátky. Setkávali jsme se též na společenských akcích, při kterých se třeba grilovalo. My Arabové jsme zvyklí na velká společenství. Rodiny jsou rozvětvené, drží při sobě a mají radost z každé chvíle, kdy mohou být pospolu. Čím více lidí, tím lépe. Diakonie nám takovou širokou rodinu nahrazovala. Kdykoliv jsem narazila na nějaký problém, který jsme neuměli kvůli jazykové bariéře a neznalosti místního prostředí řešit, Diakonie pomohla. To bylo nesmírně důležité. Problémy se na vás denně jenom valí, když máte šest dětí, které chodí do školy a ty starší z nich chytá puberta.
Jak vypadá vaše dobrovolnická práce v Diakonii?
Začínala jsem klubem arabských žen, tedy žen, které na tom jsou podobně jako já: nosí šátek, mají hodně dětí, v českém prostředí se těžko orientují a trochu se ho bojí. Napsala jsem na Facebook, ať přijdou do Diakonie na kávu, že se budeme společně učit česky. Většina žen, která se takto začala scházet, měla zároveň šikovné ruce. Já doma v Sýrii studovala uměleckou školu zaměřenou na tradiční arabská umění: skládání básní, zpěv, hra na nástroj, vyšívání, vaření tradičních jídel. Tak jsme klub rozšířily třeba o rukodělné práce. Přibraly jsme tam časem i ukrajinské ženy. Největší úspěch měl samozřejmě klub zaměřený na vaření. Vařily jsme arabská, ukrajinská, česká jídla, účastnili se ženy, muži, děti.
Zmínila jste, že arabské ženy se v českém prostředí trochu bojí. Čeho?
Obecně se dá asi říci, že jako se rodilí Češi bojí arabského prostředí, přijde jim cizí, nepochopitelné, v mnohém vyloženě divné, tak stejně to mají Arabové v Česku. Pak stačí, aby se žena setkala s nějakým rasistickým projevem nebo s posměchem za to, jak vypadá – dříve či později se to stane – a ve strachu vás to jenom utvrdí. Proto jsem v Diakonii začala s kurzy češtiny. Naučit se alespoň základně ovládat jazyk představuje první krok k tomu jak získat sebevědomí a strachu se zbavovat.
Arabské ženě by přeci mělo ke spokojenosti stačit, že se doma stará o svých šest dětí. Nepotřebuje opouštět zdi svého domova a konfrontovat se s venkovní společností. Nebo je to předsudek?
Je to předsudek. Sama jsem se začala v Česku cítit normálně a spokojeně až tehdy, kdy jsem se základně ovládla jazyk, začala se s Čechy potkávat, komunikovat a zjišťovat, že nejsou jenom divní, ale že jsou to také velmi milí, ochotní a přátelští lidé. Dodnes například zažívám odmítnutí, posměch, rasismus. Na rozdíl od dřívějška už ale vím, že se tak projevuje jeden konkrétní člověk, že tohle není nějaká česká „národní vlastnost“. K takové důvěře a sebedůvěře ale dospějete až tehdy, když se naučíte ve společnosti pohybovat. Kdybych byla zavřená doma, bála bych se.
Je něco, na co jste si v Česku zvykala těžko? Mě třeba nijak nevadí, když ženy nosí šátky. Když je ale žena zahalená v burce, už je mi to nepříjemné. Měla jste to s něčím podobně?
Opravdu mě šokovalo, kolik lidí tady chodí výrazně potetovaných. Když jsem viděla výrazné tetování u paní učitelek ve škole, kam nastoupily moje děti, moc důvěry to ve mně nevzbudilo. Jenomže paní učitelky se ukázaly jako výborné pedagožky, které mým dětem moc pomohly. Takže dnes už z toho, že má někdo tetování, nic nevyvozuji. Je spousta věcí, na které si zvyknete. Třeba na to, že v Česku spolu teenageři navazují partnerské vztahy. To v Sýrii neexistuje. Nebo jsme si třeba v Sýrii nemuseli dělat hlavu s rozdíly v oblékání. Moje děti vidí na bohatších spolužácích značkové oblečení, chtějí ho také mít, což pro nás jako pro chudší rodinu má nepříjemné důsledky. Já chci, aby se děti co nejdéle vzdělávaly, ony – zvlášť kluci – chtějí co nejrychleji ze školy, aby mohli pracovat, vydělávat peníze a pořizovat si také takové pěkné věci, které mají spolužáci.
Jak jste se vlastně dostala do Česka?
Nebýt války, šťastně bychom žili v Sýrii. Manžel provozoval čtyři obchody, já mu pomáhala s podnikáním a vychovávala děti. Péči vyžadoval zvlášť jeden ze synů, který se narodil se srdeční vadou. Po začátku války jsme se snažili v Sýrii zůstat, abychom mohli žít pospolu s prarodiči. Stěhovali jsme se z místa na místo, do bezpečnějších oblastí, ale k ničemu to nevedlo. Byli jsme sice pospolu, ale žili jsme v krytech. Nakonec jsme odešli do Jordánska a tam se nám shodou náhod otevřela možnost odejít do Česka. Rozhodnutí bylo na mě a já řekla ano. Především kvůli synovi, který potřeboval operaci.
V Německu, Francii, Británii žijí velké arabské komunity. Nepřemýšleli jste o tom, že byste se přesunuli z Česka tam, abyste mohli žít víc mezi svými?
Nepřemýšleli, protože v Česku nám místní lidi obrovsky pomáhali. Potkali jsme tu krásné a dobré lidi. Kvůli nim jsme zůstali. Ale přiznám se, že jsem dlouho, tak prvních pět let, uvažovala o návratu do Sýre. Vychovávat v cizí zemi, neznámé kultuře, bez znalosti jazyka několik puberťáků – to jsem si říkala, jestli není lepší dělat to sice ve válce, ale doma. Dnes si říkám, zaplať Pánbůh, že žijeme v Praze. Do Sýrie jezdíme na návštěvy, ale život tam je pořád velmi těžký. V Česku je to pro děti lepší. České školství, zdravotnictví jsou výborné. Pracovních příležitostí je také dost.
A co kulturní rozdíly? Nejstaršího syna jste prý nabádala, aby si vzal muslimku. Jak to dopadlo?
Bála jsem se, že když syn nebude mít manželku naší víry, že to naši rodinu rozdělí. Že mu manželka třeba neumožní navštěvovat Sýrii. Syn si vzal křesťansku, původem z Ruska. A nestalo se nic. Každou sobotu jsou u nás na návštěvě, do Sýrie jezdí. Bylo to prostě jenom jeden z mnoha strachů v mé hlavě.
Co vaše děti nyní dělají?
Nejstarší syn otvírá vlastní rychlé občerstvení s kebabem. Dva mladší synové skončili se školou – s čímž nesouhlasím, ale nic s tím nenadělám – a pracují s tátou v jeho rychlém občerstvení. Plánují otevřít arabskou restauraci. Dcera chodí na evangelickou akademii v Praze. Nejmladší děti chodí na základní školu.
