Hlavní budova Diakonie Sobotín slouží seniorům. Stojí na břehu říčky Merty. Jejím korytem se letos v září prohnalo přibližně stejně vody, jako při katastrofálních povodních, které Jesenicko zasáhly v roce 1997. Tehdy vzniklo v zahradě Diakonie jezero, které mělo u paty hlavní budovy hloubku půl metru. Letos? Jen trocha vody ve sklepech. „Pamatujeme si, co se stalo, a jsme lépe připravení, říká ředitel Diakonie Sobotín Jan Hofschneider. Jakkoliv i on měl při letošní povodni napjaté nervy, celkově nebyla jeho Diakonie ohrožena. Od prvních chvil tak mohla poskytnout bezpečné zázemí dobrovolníkům, kteří na Jesenicku pomáhají.
V čem byl hlavní problém v roce 1997?
K tomu se musím pořád vracet. Bylo mi sedmnáct. Vůbec jsem netušil, že někdy budu pracovat v Diakonii. Jsem ale místňák. Ze své nynější kanceláře vidím na dvě chalupy přes silnici. V jedné se narodil táta, v druhé dlouho žila babička. Největší škodu tehdy způsobil silniční most. Stojí skoro přesně nad místem, kde se do Merty vlévá Klepáčovský potok. Ten most se ucpal. Voda tehdy přinášela všechno možné: altány, boudy, stany. Z toho vznikla hráz, která zastavila příval vody z obou toků. Řeka se rozlila do široka a v Diakonii tehdy reálně zvažovali evakuaci klientů. To nám letos nehrozilo. I při nejvyšším stavu vody jsme pořád měli k dobru šedesát centimetrů.
Čím to?
Po povodni v roce 1997 místní samosprávy ve spolupráci s Povodím Moravy důsledně uplatnily protipovodňová opatření.
Výsledkem je rozšířené a dlouhodobě udržované, vyčištěné koryto. Most se postavil nový a vyšší. Nízkých mostů je na řece pořád dost. U nich letos stály bagry. Kdykoliv se pod nimi něco zaseklo, tak to bagrista odstranil. Naše obce Petrov a Sobotín vůbec při povodni fungovaly skvěle. Také hasiči. Přesně věděli, jak bude stoupat voda, a kdy nám mají přivézt pytle s pískem. Povodeň se nepodařilo zkrotit plně. Níž po proudu se Merta rozlila a tam bylo potřeba i evakuovat. Ale následky byly celkově výrazně menší.
Jak jste se na velkou vodu připravovali v Diakonii?
Měli jsme na to dost času díky brzkému varování od meteorologů. Ve středu jsme věděli, že se něco možná stane, ve čtvrtek se to potvrdilo a nejrizikovější situace pro nás nastala v neděli. Takže na přípravu máte vlastně několik dní. Včas jsme svolali takový náš malý povodňový štáb a dohodli se, jak budeme postupovat a komunikovat. Přitom jsme náhodou přišli na užitečné opatření. Věděli jsme, že v případě výpadku elektřiny nebudeme moci používat pevné linky ani internet a budeme se muset spolehnout na mobilní operátory a jejich data. Dokoupili jsme tedy mobilní telefony a k nim SIM karty – od jiného operátora, než jakého běžně používáme. Na místní poště totiž nic jiného k prodeji nebylo. Z nouze ctnost se pak ukázala jako štěstí. Náš primární operátor měl totiž po oba klíčové dny absolutní výpadek. Vyvodili jsme si z toho ponaučení, že se v očekávání podobné krizové situace předzásobíme simkami různých operátorů.
Co elektřina? Pitná voda? Obojí nebývá přístupné, i když voda opadne.
Máme u každé ze tří našich budov vlastní studnu. I když v obci pitná voda dočasně netekla, my jí měli dostatek. Dokonce i kdyby dvě z našich studní v blízkosti Merty velká voda zaplavila, stále bychom měli vodu ze třetí studny, která záplavami ohrožena nebyla. Výpadek elektřiny nám nahradily vlastní dieselagregáty. Jenom na hlavní budově žádný nemáme, takže nám tu chvíli proud opravdu nešel. To musíme napravit.
Jak dobu ohrožení vnímali vaši klienti?
Většinou s úzkostí. Slyšeli, jak řeka stále silněji hučí. Několik dní silně pršelo, bylo pod mrakem a zima. To na náladě nepřidá nikomu. Teď už nám ale několik dní svítí sluníčko. V našem parku klienti užívají babího léta. Nálada je zase dobrá.
V Jeseníku, kde má Diakonie Sobotín takzvaný dům na půl cesty, jste ovšem zažívali daleko větší drama.
A je to pro nás velké poučení. V Jeseníku působí Diakonie relativně nově. Jak tam probíhaly povodně v roce 97, to nemáme v paměti. Služba domu na půl cesty funguje v budově, která stojí sice blízko řeky Bělé, ale obytná část se nachází v poschodí, takže jsme si říkali, že nedojde k přímému ohrožení. Řeka se ovšem rozlila natolik, že vyvýšená obytná část domu tvořila jakýsi ostrůvek uprostřed dravého proudu, který se hnal všude kolem a skrze spodní část budovy. Do toho naši klienti odmítli evakuaci, dokud byl ještě čas, takže pak je musel z místa vysvobozovat vrtulník. Jsou to mladí lidé bez funkčních rodinných vazeb a vzorů. V domě na půl cesty mají poprvé něco svého, zázemí, které si svým úsilím vybudovali a má pro ně vysokou hodnotu.
Dům na půl cesty je služba určená mladým lidem nad 18 let, kteří mají narušené vztahové a rodinné vazby, odešli nebo odcházejí z dětského domova či výchovného ústavu, nemají vhodné podmínky pro dokončení vzdělání, ztratili bydlení, byli vystavení týrání, domácímu násilí apod. Cílem služby je podporovat mladé lidi v dosažení jejich osobních cílů vedoucích k zařazení do běžného života. V domě na půl cesty se například učí, jak jednat s úřady, jak hospodařit s měsíčním příjmem, jak se ucházet o zaměstnání a mnoho dalšího.
Byli vyděšení a nevěděli, co s nimi bude, když dojde k evakuaci. Vedoucí služby by je uklidnila a vše jim vysvětlila. Ale nebyla na místě a ani se s nimi neměla jak spojit, protože Jeseník byl úplně bez signálu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Dům by měl velkou vodu přežít, pokud to potvrdí statik. My jsme moc vděční všem, kteří nám v Jeseníku pomohli, a uděláme všechno proto, abychom příště byli připravení lépe.
V Sobotíně ještě ani neopadla voda a vy jste poskytli zázemí dobrovolníkům Diakonie, kteří dorazili pomáhat. Jak k tomu došlo?
Přiznám se, že si už ani nepamatuju, kdo s tím návrhem přišel, kdo komu zavolal. Každopádně od chvíle, kdy byla otázka dobrovolníků na stole, nám bylo jasné, že do toho jdeme. Jedna naše menší plně vybavená budova je teď volná. Máme profesionální kuchyň, rozvoz jídla, můžeme poskytnout lůžka. Dobrovolníci už mají novou základnu na evangelické faře v Jeseníku, kde jsou nejvíc potřeba. V prvním týdnu jsme jim ale zázemí vytvářeli my. A byla to pro nás radost, žádná povinnost navíc.
