„Každého z nás ten konec čeká, ať už jste miliardář, prezident nebo obyčejný člověk,“ říká paní Martina Havlová. Ví, o čem mluví. „Když manžel onemocněl, tak šlo všechno velice rychle. Během měsíce odešel,“ vzpomíná. Ve vzpomínce je poznat vděčnost: „Když naposledy vydechl, drželi jsme se za ruce. Nedovedu si představit krásnější odchod.“ Čtyřicetiletá kapitola jejího manželství se uzavřela. Paní Havlová truchlila, jinak to nešlo. Dnes už ale se smířeným klidem hledí do budoucnosti. Mluví o tom, že se před ní otevřela nová životní kapitola, nové možnosti, nová přátelství.
„Život pokračuje dál,“ říká s úsměvem. S vděčností a klidem vnímá uplynulý čas ze dvou důvodů. Nebála se říci si o pomoc. Když se dozvěděla manželovu závažnou diagnózu, ani chvilku neváhala a kontaktovala Domácí hospic Devětsil Diakonie Vsetín. Druhý důvod může znít nezvykle – paní Havlová byla na smrt dopředu připravená.
Připravovat se dopředu na smrt. Když se tohle řekne, představíme si někoho, kdo už nechce mít se životem nic společného. Jenomže smrt k životu patří; a příprava na ni může mít s žitím společného víc, než se na první pohled zdá. Paní Martina Havlová o tom nepochybuje. „Každý člověk by měl o té své konečnosti přemýšlet. A to ještě v době, kdy je v plném zdraví,“ doporučuje. „Ať si každý zkusí zameditovat o tom, že má před sebou jen týden života, i když je plný sil a má před sebou ještě spoustu let.“
Taková výzva může znít podivně, pro někoho možná až morbidně. Ve své podstatě je ale velice praktická. Jak upozorňují lidé z praxe, uvažovat s předstihem o smrti vůbec není od věci. Když se totiž smrt reálně přiblíží, zažívají všichni – umírající i jeho blízcí – nával emocí, který je přemáhá. A kdo se bál na smrt pomyslet s předstihem, zpravidla si ji nepřipouští ani tehdy, když se stává realitou. Do beztak nesnadné životní situace to přináší jen další komplikace – například v neschopnosti říci si o pomoc. Ta se často týká nenápadných detailů. Právě kvůli nim je ale obrovsky významná.
Paní Havlovou podporoval hospic Devětsil, na který se bezprostředně obrátila. „Jako největší pomoc jsem vnímala, že na to nejsem sama,“ říká. Pro klidné umírání bez zbytečných bolestí potřeboval její manžel velké množství léků. S mnohými se paní Havlová setkala poprvé v životě. Nebylo snadné se v nich vyznat. Věděla však, že se kdykoliv může obrátit na paní doktorku z Devětsilu o radu. „Rada přišla vždy okamžitě, rychle. Bylo to fakt skvělé,“ vzpomíná paní Havlová. „A sestřičky byly profesionální, usměvavé,“ dodává. Domácnost paní Havlové navštěvovaly dvakrát týdně. „Obrátit se na odborníky je to první, co by měl člověk udělat,“ doporučuje paní Havlová. „Dostanete rady, jak pečovat o nemocného, zdravotní pomůcky. Všichni jsou maximálně nápomocní,“ dodává.
Nemáme se stydět říci si o pomoc ani u blízkých lidí – příbuzných, sousedů. Péče u lůžka sebere hodně času, vyčerpává. Pečující potřebuje další ruce, které pomohou s běžnými denními potřebami jako jsou nákupy, příprava jídla. Potřeba je i parťák, který pečujícího vystřídá, když potřebuje nabrat nové síly.
Podle paní Havlové bychom se neměli ostýchat zapojit vlastní děti. „Můžou se mnohé naučit. A je určitá naděje, že až přijde váš konec, tak vás v tom nenechají a doprovodí vás. Budou mít zkušenosti, že to lze zvládnout.“
Vyprovázení umírajícího může být krásné. Může přinést silný, povzbuzující zážitek, jak o tom Martina Havlová svědčí. Samozřejmě to ale není idyla. „Poznáte světlo, poznáte i temnější stránky,“ vzpomíná paní Martina. „Nejtěžší bylo zvládnout výkyvy nálad manžela. Někdy zažíval pohodu, někdy měl propady. To vás pak byl schopný poslat… vy víte kam. S tím se musíte vyrovnat, dobře to vyhodnotit, unést to. Taky to vysvětlit ostatním, když přijdou na návštěvu a zrovna tohle se stane.“ Smutek ale v domácnosti paní Havlové v době posledních dnů jejího manžela nepřevládal. Hodně tam zněla cimbálová muzika nebo zpěvák Michal Tučný. „Prostě veselé písničky. Že bychom si pěstovali nějaké smutno – to vůbec.“
Své dny dnes prožívá paní Martina s velkou vděčností. Mluví o tom, s jakou chutí si dává ranní kávu, jak se raduje z krásné cesty do práce, jak ji těší to, že dělá práci, ve které je dobrá a která ji baví. I když se uzavřel její čtyřicetiletý vztah, smutku nepropadla. „Když smrt nevytěsníte, ale pracujete s ní, tak si myslím, že nebudete mít strach z ničeho v životě. Za strachem lidí obecně je strach ze smrti. Nebojme se jí,“ říká.
Paní Martina Havlová věděla, na koho se má obrátit. Znala Domácí hospic Devětsil. Věděla, odkud ji přijde pomoc. Lidé, kteří začínají pečovat v domácím prostředí, však průměru shánějí potřebné rady a informace až 30 hodin, než se doberou potřebného výsledku. Řešení přináší Průvodce péče programu Opora Diakonie. Potřebné informace poskytne Průvodce péče do deseti minut. Tak dlouho trvá vyplnit dotazník, na jehož základě pak pečující dostane informace přímo na míru. Služba je poskytovaná online a zdarma. Opora Diakonie je celostátní program na podporu neformálních pečujících poskytovaný Diakonií Českobratrské církve evangelické.
