Honzíkovi bude v květnu sedm. Druhým rokem navštěvuje speciální školu Diakonie v Čáslavi. Nyní je v přípravné třídě. Honzík se narodil s řadou kombinovaných postižení včetně nízkofunkčního autismu. Rodina ho miluje. Obtíže v komunikaci i ve spolupráci však na ni kladou obrovské nároky. S Honzíkovou maminkou Šárkou jsme mluvili o tom, jak významnou pomoc nalézá právě ve speciální škole Diakonie v Čáslavi.

Kdy jste začali zjišťovat, že syn má postižení?

Relativně pozdě, zhruba po jeho druhém roce. Hodně pozdě začal lézt, chodit. Co se týče slovní zásoby, uměl vyjmenovat nějaká zvířátka, uměl říct máma, táta. Po jeho druhém roce to v řádu několika týdnů začalo strašně rychle upadat. Najednou nebyl schopen říct ani „pá, pá“. Dětská lékařka došla k závěru, že Honzík by mohl mít nějakou formu mentálního postižení. Začali jsme shánět všechny možné specialisty, kteří by nám poradili, co dál.

Projevovalo se Honzíkovo postižení nějakým konfliktním chováním, nebo zrovna tohle jste řešit nemuseli?

Konfliktní chování pro nás představovalo velkou zátěž. Příčinou byla komunikace. Prostě jsme si nerozuměli. On nerozuměl nám, my jsme nerozuměli jemu. Oboustranně jsme z toho byli nešťastní. Honzík byl rozčilený, uplakaný. Chtěla jsem ho například povzbudit, abychom si spolu hráli. Vzala jsem hračky a začala před ním stavět dráhu pro auta. Očekávala jsem, že to Honzíka zaujme. Ono ho to ale rozrušilo. Začal to odmítat. Rozčileně házel hračkami. Obrovský problém představovalo také vysvlékání. Odmítal ho. Nepomáhalo ani, když jsem na něj klidně mluvila a řekla mu: Honzíku, teď ti vysvléknu mikinu. On nerozuměl slovu „vysvléct“, „mikina“. Troskotali jsme na takových banálních věcech.

Sundat z něj mikinu i proti jeho vůli nešlo?

Několikrát jsme to takto na sílu udělali. Honzík potom dostal velký afektivní záchvat vzteku, někdy spojený s agresí. Zhruba na třicet minut. Takže jsme si moc nepomohli.

Když vám dětská lékařka řekla, že by Honzík mohl mít postižení, a vy jste začali shánět specialisty – bylo to obtížné, nebo to šlo snadno?

Na začátku máte pocit, že jste ve vzduchoprázdnu. Než jsme se dostali k prvnímu specialistovi, připadalo mi, jako bych se snažila roztočit pražský orloj sirkou. Čekací lhůty jsou opravdu nesmírně dlouhé. Když to zjistíte a když čekáte, máte pocit naprostého zmaru. Nejrychleji jsme se dostali na neurologii, kde jsme získali první základní informace o tom, jak se k Honzíkovi stavět. Potom za námi začala docházet ranná péče, která nám velmi pomáhala. Zhruba po půl roce jsme se dostali na psychologii. Až po dvou letech na psychiatrii. Dostat Honzíka k odborníkům bylo strašně těžké. Občas jsem měla pocit, že to nedáme. Těch dětí, které potřebují pomoci, je tolik….

Získali jste nakonec potřebnou pomoc?

Dnes už chodíme k odborníkům v pravidelném rytmu. Neurologie, logopedie, psychologie. Jsem ráda, že máme specialisty. Každým dnem se ale děsím, že o ně přijdeme. Paní doktorka psychiatrie už je v důchodovém věku. Paní magistra z logopedie se důchodovému věku blíží. A zkušený logoped, který se zabývá dětmi s kombinovaným mentálním postižením, se opravdu těžko k sehnání. Za naší současnou paní logopedkou například dojíždíme osmdesát kilometrů. Osmdesát tam, osmdesát zpátky. Ale stojí nám to za to.

Jak jste se dostali do kontaktu s čáslavskou školou Diakonie?

Dříve jsme bydleli v malé vesnici u Prahy. Když jsme začali shánět pro Honzíka speciální školku, školu, zjistili jsme, že v Praze téměř nejsou místa. Paní z ranné péče, která k nám pravidelně dojížděla, nám dala tip na čáslavskou školu. V roce 2024 jsme se kvůli ní přestěhovali do blízkosti Čáslavi. S předstihem jsem kontaktovala paní ředitelku a Honzíka jsme zapsali. Muž si v blízkosti Čáslavi našel zaměstnání. Já pracuji na poloviční úvazek z domova. Dcera končila pátou třídu na malé vesnické škole. Tak jako tak by na druhý stupeň přecházela jinam. Takže to sice bylo složité, ale nakonec nám to dobře vyšlo. Všechno jsme dělali s vidinou, abychom pokryli nejbližší budoucnost Honzíka, alespoň co se týče chození do školy.

Než začal Honzík chodit do školy, byla jste s ním celý den od rána do večera. Jaké to bylo, když jste ho poprvé předala paním učitelkám?

Měla jsem obavy. Když syn nastupoval do školky, byl plně na plenách. Dorozumívání pořád bylo nesmírně obtížné. Co se týče jeho pozornosti pro samostatnou práci, ta se tehdy počítala na vteřiny. Moc jsem nevěřila, že ho ve škole – respektive ve školce, kam chodil první rok – zvládnou. První týdny to vypadalo všelijak. Byl takový ztracený, jak mi potvrdila i jedna z paních učitelek. Jak ale týdny ubíhaly, Honzík nám začal rozkvétat před očima. Zhruba po prvním měsíci začalo být zjevné, že se do školky těší. Na učitelky, na asistentky, na děti. Objevilo se u něj nadšení, které ho neopustilo dodnes. To pro mě byl úplný zázrak. Jezdila jsem pro Honzíka po obědě. Po měsíci jsme se shodli, že ho necháme ve školce do odpoledne. To byl zážitek i pro mě. Doma jsem najednou měla obrovský prostor – na sebe, na práci, na domácnost. Léta jsem to nezažila.

V čem se Honzík díky speciální škole posunul?

Jsou to zdánlivé drobnosti, které však pro nás znamenají obrovské zlepšení. První známky posunu byly už jenom v tom, že když jsem mu oblékala mikinu, tak se nejen nebránil, ale dokonce mi pomohl tím, že si přidržel rukáv u trička. Sám si začal obouvat bačkůrky. Dnes už by pravda zase chtěl, abych to dělala za něj. Ale já vím, že to zvládne. Takže vytrvám, dokud si bačkůrky nazuje sám.

A další posuny?

Honzík se také naučil naznačovat, že potřebuje na záchod. Dokonce rozlišuje, jestli je to na malou nebo na velkou. Ještě to nestíhá včas, ale dává nám to sám najevo. Taky si umí říct, když mu dojde pití. Pozornost a schopnost se na něco soustředit se také posunula. Už to nejsou vteřiny, ale minuty.

Bezpečí, spolupráce, samostatnost, zážitky, komunita. To jsou trendy speciálních škol Diakonie. Působí na 18 místech v celé České republice. V roce 2025 se v nich vzdělávalo 757 dětí a žáků (o 107 dětí více než v předcházejícím roce). Speciální školy Diakonie ČCE jsou otevřené i dětem s velmi náročnými vzdělávacími potřebami. Přijímají přednostně děti a žáky s kombinací mentálního a tělesného postižení. V další reportáži si přečtěte, jak se vzdělávají pod vedením pana Marka Šmidta, asistenta speciální školy Diakonie v Čáslavi. „Tam, kde už nikdo nevidí posun, smysl vzdělávání, tam Marek Šmidt dokazuje, že posun je možný vždy.“

Projevují se posuny vašeho syna i doma, když s ním například trávíte víkend?

Velmi. Honzík si srovná botičky, dá věci na svoje místo, večer před spaním si uklidí hračky. Děláme spolu i domácí práce. Honzík roztřídí příbory z myčky. Vyskládá hluboké talíře na hluboké, mělké na mělké – i když tím riskujeme jejich rozbití. Když můj muž seká dřevo, Honzík rovná polínka. Když spolu vyndáváme prádlo z pračky, můžu Honzíka nechat i chvilku samotného a jít si třeba postavit vodu na kávu. Déle ho ale bez dozoru nenecháváme. On je pořád neřízená střela, hrozně rád šplhá do výšek a nevíme, co by se mohlo stát. Taky má někdy špatné dny, kdy ho raději posadíme k pohádkám nebo k jeho oblíbeným videím – rád se kouká na vlaky. Ale daleko více si rozumíme a můžeme Honzíka zapojit do praktického chodu domácnosti.

Má na tom speciální škola Diakonie v Čáslavi také nějakou zásluhu?

Má a obrovskou. Honzíka ve škole berou takového, jaký je. Přistupují k němu tak, jak potřebuje on. Ke každému dítěti ve škole přistupují individuálně, ať už má jakékoliv postižení. Podle toho pak dítě rozvíjejí. Asistentky a učitelky školy mají za mě můj obdiv a neskonalou úctu. Mají rády svoji práci, mají rády děti a rády se jim věnují. Na dětech je to potom poznat. Rozvíjejí se.