Jsou věci, které chronicky odkládáme. A to i tehdy, když tušíme, že si zaděláváme na velký problém.
Karel Čapek to brilantně vystihl fejetonem o bolavém zubu (přesněji: O zánětu okostice). I když se bolest hlásí stále důrazněji, stižená osoba se před sebou i bližními tváří, že to vlastně nic není, že to zvládne. Návštěvu zubaře odkládá, jak jen může. Marně. Bolest si nakonec vynutí nevyhnutelné.
Jenomže jak píše Čapek: „Zpravidla je to v noci ze soboty na neděli, kdy se ukáže, že ten zub musí ven. Tento úkaz souvisí zcela určitě s tím, že v neděli zubaři neordinují“. Dotyčnému nezbývá než trpět další den a noc. Až pondělní ráno přináší odkládané a zároveň toužené ulehčení.
Téma, o kterém se nemluví
Podstoupit nepříjemný zubařský zákrok – do toho se přirozeně nechce nikomu. Existují však ještě těžší volby. Návštěva zubaře alespoň není tabu. Čelíme ovšem také rozhodnutím, o kterých se nemluví. Jsou zapovězená. Obepíná je kruh nedotknutelnosti. Kdo do něj vstoupí, nutně si připadá tak, jako by sám sebe vylučoval ze slušné společnosti. Stával se někým, kdo nemá sociální cítění a pochopení pro potřeby druhých lidí.
Mezi takto tabuizovaná témata patří včasná úvaha o nástupu do domova pro seniory. Většina lidí toto téma otvírá až v akutní nouzi, pět minut po dvanácté.
Nástup ihned se nekoná
Dokládají to čísla. Podívejme se na ně na příkladu Diakonie Krabčice. Diakonie v Krabčicích přes třicet let slouží seniorům jako domov odpočinku ve stáří. Své služby neustále rozšiřuje. Vedle domova pro seniory provozuje také domov se zvláštním režimem, který slouží seniorům s onemocněním Alzheimerovou nemocí či ostatními typy demence.
Služby obou domovů v současnosti využívá 144 klientů. Celkově 202 lidí má zažádáno o nástup. Z toho – a teď pozor – 128 lidí v pořadníku by potřebovalo nastoupit hned. Okamžitě.
Buď proto, že využívají služeb komerčního domova pro seniory, což je finančně nesmírně nákladné. Nebo proto, že pobývají v léčebně dlouhodobě nemocných, která nevyhovuje jejich potřebám. Nebo proto, že vlivem různých omezení pro ně není možný další pobyt v domácím prostředím, a to ani s dopomocí od bližních nebo pečovatelské služby.
Nastup ihned se ovšem nekoná. „Nyní k nám nastupují klienti, co si podali žádost na začátku roku 2024,“ říká Jana Birkášová, vedoucí domova pro seniory Diakonie Krabčice.
Čekací lhůty do domovů pro seniory se samozřejmě liší podle zařízení. Lze mít také zažádáno o více domovů najednou, což zvyšuje pravděpodobnost rychlejšího nástupu. Pořád je ale potřeba počítat s čekací lhůtou trvající měsíce až rok. Což v situaci, kdy člověk potřebuje nástup ihned, je nekonečná doba. A také doma nesmírně komplikovaná a bolestivá jak pro samotného seniora, tak pro jeho blízké.
Nejvhodnější čas
Uvažovat o domově pro seniory s předstihem samozřejmě není jednoduché. Jedná se o změnu, která se dostává ke slovu v tom období lidského života, kdy už o žádné velké změny nestojíme. Jsme silně navázaní na dosavadní domov.
A rozhodně se nám nechce o takové změně uvažovat tehdy, kdy o nás platí, že věk je jen číslo.
Spolu s prodlužující se dobou života totiž narůstá podíl lidí, kteří jsou i v seniorském věku v mimořádné formě. Kombinace životních sil, zkušenosti, nadhledu a zpravidla i svobody od rodinných povinností či vlastních kariérních ambic dává lidem vysokého věku prostor k nečekaným výkonům. Vzdělávají se, cestují. Pokud mají vnoučata, chodí s nimi po výstavách, sjíždějí s nimi řeky, běhají po horách.
Právě v takové životní situaci – kdy na to nechce ani pomyslet – je pro člověka nejvhodnější, aby se po nějakém domově pro seniory rozhlédl. Nejlépe si též nějaký vybral a nechal se tam zapsat do pořadníku.
Mít možnost volby
Stáří je totiž věkem křehkosti. Nemoci se projevují výrazněji, úrazy se hojí déle. Stačí banální pád, zlomenina a z člověka v plné síle se rázem stává osoba se „sníženou soběstačností“. Snížená soběstačnost se pak může velmi rychle proměnit ve stav, kdy další pobyt v domácím prostředí není možný.
Začít za takového stavu zkoumat, jaký domov pro seniory poskytne dotyčnému člověku zázemí, je ovšem značně komplikované. Především proto, že toto zásadní rozhodnutí už zpravidla nečiní člověk, kterého se přímo týká. Natolik ho zaměstnává vlastní zhoršený zdravotní stav, že nemá sílu dělat nic nad to. Rozhodují jiní – rodina, sociální pracovníci. Dotyčný jen čeká, jak to dopadne, v kterém domově se pro něj uvolní místo.
Právě proto se vyplatí předstih. Když je ještě člověk seniorského věku fit, má prostor vše posoudit podle vlastního uvážení. „Může si prohlédnout několik zařízení a vybrat si to, které mu nejvíc sedne. Není problém se podívat do více domovů,“ říká Ivana Vrzáčková, vedoucí Domova pro seniory Diakonie Myslibořice. Diakonie Myslibořice působí na Vysočině a podobně jako krabčická Diakonie poskytujeme služby zejména seniorům a lidem, kteří trpí různými typy demence, zvláště Alzheimerovou chorobou.
Osobní návštěva konkrétního zařízení je podle Ivany Vrzáčkové ideální. Domov pro seniory v Myslibořicích ji rád každému umožní. Po osobních návštěvách si zájemce může jednotlivá navštívená zařízení porovnat a vybrat z nich to, které mu nejvíce sedne.
Domov v Myslibořicích volí lidé například proto, že nabízí rozhlehlý a vzrostlý park.
„Když se pro nás rozhodnou, podají si žádost,“ vysvětluje Ivana Vrzáčková. Lidé, kteří dorazí s předstihem a nechají si čas na posouzení, ale patří k menšině. Podle Jany Birkášové z Diakonie Krabčice tvoří zhruba třetinu žadatelů. Dvě třetiny lidí o domov pro seniory žádá až tehdy, když už nemají na vybranou.
Domov v záloze
Žádost přitom nezavazuje. Máme-li své jméno zapsané v seznamu žadatelů o umístění do domova pro seniory, neznamená to, že nám dorazí povolávací rozkaz a my musíme nastoupit. Praxe je taková, že když se místo v domově uvolní a dotyčný je na řadě, zavolá mu sociální pracovnice daného zařízení a nabídne mu nástup. Nabídku lze odmítnout. Domov pro seniory z toho škodu nemá. Na domovy pro seniory dnes čeká tolik žadatelů, že se vždy najde někdo, kdo nabídku rád přijme, protože na ni čeká jako na vysvobození.
Moderní domovy pro seniory respektují osobnost každé klientky, každého klienta. Proto jsou uspořádány tak, aby byly místy skutečného odpočinku ve stáří. Vytváří zabydlené domácí prostory. Často tu uvidíte předměty jako šicí stroj, lampové rádio nebo staré nástěnné hodiny – věci, které nejen zútulňují, ale také oživují vzpomínky. Venku bývá zahrada se stromy, vyvýšenými záhony, květinami, bylinkami, zvířátky. Společenská místnost působí jako klub, jako rozlehlejší obývák. Trpělivá péče pečovatelek a pečovatelů a klidné prostředí umožňuje, aby i lidé s mnoha omezeními danými stářím žili spokojeně a důstojně.
Teoreticky je tedy možné, že budu mít zažádáno o domov pro seniory, dokonce několik domovů, a do žádného z nich nikdy nenastoupím, protože zvládnu žít v domácím prostředí samostatně nebo s podporou rodiny či pečovatelské služby.
Domov pro seniory mi bude sloužit jen jako záloha, abych se při výrazném zhoršení zdravotního stavu nedostal spolu se svými blízkými do kleští těžko řešitelné životní situace.
Pomůže opora Diakonie
Jak ale k takové záloze dospět, když téma odchodu do domova pro seniory zůstává pro většinu lidí tabu?
Ivana Vrzáčková i Jana Birkášová se shodují v tom, že je potřeba tabu zbořit. To znamená téma otevřít a mluvit o něm bez strachu i bez přikrašlování. Je jedno kdo s tím začne – jestli sám senior či jeho blízcí, kteří chtějí, aby bylo o maminku či tatínka ve stáří dobře postaráno. Je potřeba začít. S orientací v problematice, která je pro mnohé lidi neznámá, pomůže Opora Diakonie.
Hodně nás také mohou posunout osobní návštěvy konkrétních zařízení. Řada z nich dnes totiž nabízí moderní, vstřícné a domácké prostředí. Osobní návštěva může odbourat řadu strachů a nepříjemných představ.
„Takový postup je ideální,“ říká Ivana Vrzáčková z Diakonie Myslibořice. „Vědomí, že jsem se připravil a mám vše rozmyšleno, dodává vnitřní klid. Nejen samotnému žadateli, ale i jeho blízkým,“
