Stacionář Ratolest slouží rodinám, které pečují o lidi s těžším mentálním a často i tělesným znevýhodněním. Své blízké, kteří se neobejdou bez trvalé pomoci, svěřují stacionáři na dobu od sedmi ráno do čtyř odpoledne. Mohou se pak věnovat svým povinnostem s klidným svědomím, že jejich blízcí tráví čas v bezpečném a podnětném prostředí. Protože stacionář sídlí ve stejné budově se speciální školou, chodí někteří klienti dopoledne do školy, odpoledne jim stacionář slouží jako školní družina.

Štíhlý, dvoumetrový mladík Petr tančí svůj osobitý tanec s takovým rozmachem a energií, že by se plně uplatnil ve fanouškovském kotli ostřejšího rockového koncertu. Jenomže tady nejsme pod pódiem, nýbrž v malé společenské místnůstce. Nezní též rock, ale obyčejné písničky doprovázené na kytaru.

Je středa ráno, a ta v pražském denním stacionáři Ratolest začíná zpíváním. S kytarou každý týden dorazí evangelický farář Martin Sabo. Klienti spolu s pracovnicemi stacionáře sedí v kruhu, někteří doprovázejí svůj zpěv rytmickými nástroji. Petr tančí. Všichni vnímají jeho rozmáchlé kreace jako samozřejmou součást společné aktivity. Ostatně sám klient Petr – jakkoliv tomu na první pohled nelze věřit – má svůj divoký pohyb pod kontrolou. Všechny zákruty mezi nábytkem i ostatními přítomnými vždy bezpečně vybere.

Jako do práce

Ratolest představuje jednu z prvních služeb obnovené Diakonie. Činnost zahájila v roce 1990. Šlo též o jednu z prvních sociálních služeb malého typu v tehdejším Československu. Jednalo se o revoluční počin: předchozí režim lidi se handicapem zavíral do velkých ústavů umístěných mimo zraky obyvatel velkoměst. Služba rodinného typu, kde lidé se znevýhodněním mohou trávit svůj čas, aniž by byli daleko od svých rodin, umístěná navíc přímo v Praze, představovala něco nevídaného.

Paní Lucie, klientka Ratolesti, byla téměř celou dobu u toho. Nastoupila sem jako dítě, dnes jí je 46 let a stacionář navštěvuje dodnes. Vyšší věk – některým dlouhodobým klientům je dnes přes padesát – představuje pro pracovnice stacionáře novou výzvu. Jak léta běží, klienti se dostávají do věku, kdy pomalu ubývá energie a hravosti a začínají se častěji hlásit nemoci. Nebaví je stejné činnosti jako dříve. Na zahradě mají například stroje na cvičení, uvnitř stacionáře běžecký pás, na který se pomocí speciálního sedáku připomínajícího ten horolezecký dostanou i lidé se sníženou schopností pohybu; ale tohle starší ročníky už přirozeně netáhne. Jedna z pracovnic stacionáře však přišla na to, že naplňující může být pro starší klienty malování obrazů. Například paní Lucku to vyloženě chytlo. Její díla dnes zdobí chodby v budově, kde stacionář společně se školou sídlí.

Podobnou činnost nabízí vyrábění v keramické dílně. To patří k tradičním aktivitám. „Máme úžasné kolegyně, dělají s keramikou léta a dovedou práci zorganizovat tak, aby ji naši klienti plnohodnotně zvládli,“ říká vedoucí stacionáře Radka Jahodová. Výrobky dnes slaví úspěch na hrnčířských a designových akcích. Nebo také na noci kostelů, kde je zrovna nedávno prodávali členové evangelického sboru („farnosti“), kde farářuje Martin Sabo. Sbor Českobratrské církve evangelické z pražských Strašnic podporuje Ratolest od jejího vzniku.

Mnozí klienti berou hrnčířskou dílnu jako svoje zaměstnání. Chodí sem jako do práce, na kterou jsou patřičně hrdí, protože vědí, že to, co pod jejich rukama vzniká, nachází uplatnění. Bohužel ne všichni do keramické dílny mohou. Dílna nemá bezbariérový přístup. Lidem se sníženou pohyblivostí je nedostupná. Je to jedna z letitých bolestí stacionáře.

Víc prostoru?

Ve středu od rána mají v Ratolesti nabitý program. Po písničkách s kytarou přijde ještě společné bubnování. Klienti si vezmou bonga a pod vedením jedné z pracovnic střídají rychlé a pomalé rytmy, bubnují nahlas i potichu, a nakonec společně zažijí zklidnění za zvuků podmanivě měkkých tónů nástroje, který zvukem připomíná tibetskou mísu. Následuje krátká svačina. Pak se část klientů chystá do keramické dílny, část do bazénu, který navštěvují jednou týdně. (Jednou za měsíc pak probíhá ještě hipoterapie a canisterapie). Někdo zůstává ve společenské místnosti, kde se maluje nebo hrají společenské hry. Svoje dovednosti mohou klienti také potrénovat v kuchyni, která mimo jiné slouží proto, aby se každý klient naučil sebeobsluze v takové míře, jak mu to jen jeho omezení dovoluje.

Kdo je unavený nebo neklidný, může si jít odpočinout do takzvaného Snoezelenu neboli „multisenzorického prostředí“. Je to místnost zbudovaná tak, aby v ní byl člověk obklopený příjemnými smyslovými zážitky: vůněmi, hudbou, hrou světel a pohybů. Unavení se zde mohou klidně prospat, lidi zmítané neklidem jejich neklid opouští. Takových odpočinkových místností by ovšem potřeboval stacionář víc. Dnes sem dochází 24 klientů, od září přibude 25, čímž se kapacita naplní. Poptávka rodin z okolí po stacionáři je přitom daleko vyšší. Klienti mají také větší nároky. Nejen ti, kteří se pomalu blíží důchodovému věku. Mezi nově příchozími se dnes v daleko větší míře projevuje chování náročné na péči jako je třeba hyperaktivita, velká úzkostlivost či porucha autistického spektra.

Stacionář Ratolest shání větší prostory. S různými institucemi teď o tom probíhají jednání. Na zpřístupnění keramické dílny už je vypracovaný projekt. Diakonie teď jedná o rekonstrukci s majitelem objektu, ve kterém dílna sídlí.

Vyžádá si to ale ještě hodně práce. A také hodně podpory od ostatních.

Stacionář Ratolest patří pod Diakonii Praha, která je největším nestátním poskytovatelem sociálních služeb v hlavním městě. Diakonie Praha vznikla sloučením několika dříve samostatných středisek Diakonie. Nabízí 14 služeb.

• pro lidi s postižením
• rodiny s dětmi
• lidi s duševním onemocněním
• seniory
• a osoby a rodiny v krizové situaci

Služeb Diakonie Praha ročně využije přes dva tisíce lidí.