Kaplanské povolání vykonává Jiří Šamšula v Diakonii Litoměřice teprve rok, v litoměřické Diakonii však nepatří k nováčkům. S Diakonií úzce spolupracoval už dříve jako evangelický farář. Ostatně Diakonie a litoměřický evangelický sbor („sbor“ je u evangelíků totéž, co u katolíků „farnost“) sídlí ve stejné budově a mají k sobě už třicet let hodně blízko. Přesto vnímá Jiří Šamšula své kaplanství jako změnu: musí daleko víc přemýšlet o své úloze.
Po praktické stránce změna tolik významná není – tedy kromě toho, že jako kaplan teď dostal místo v jedné z kanceláří Diakonie. Nadále dochází do centra denních služeb, kde vede programy pro klienty centra, z nichž všichni mají mentální hendikep. Vypráví si s nimi o biblických příbězích, zpívá za doprovodu kytary, někdy dojde i na krátkou pobožnost.
Již za studií pracoval s lidmi s hendikepem, takže od počátku věděl, do čeho jde: s některými z klientů lze vést rozhovor a vyslechnout si jejich zpětnou vazbu, někteří klienti ani nemluví, takže je třeba dorozumívat se s nimi pomocí obrázků a dobře je osobně znát, aby člověk vycítil, co prožívají a co dávají beze slov najevo. Jiří Šamšula ví, že ke všem musí promlouvat jednoduše a názorně. „Sám mám sklon uvažovat a mluvit hodně abstraktně, takže je to pro mě dobrý trénink,“ říká.
To nové pro Jiřího Šamšulu spočívá ve větší míře zodpovědnosti. Dokud docházel do litoměřické Diakonie jako farář, jednalo se v zásadě o nezávaznou spolupráci nesenou dlouhodobými sympatiemi mezi Diakonií a litoměřickými evangelíky. Dnes jako kaplan reprezentuje pro všechny v litoměřické Diakonii – klienty i zaměstnance – spirituální či v nejširším slova smyslu náboženskou oblast. Ta je důležitá pro každého. „Spirituální potřeby“, jak se dnes poněkud neobratně říká, má každý člověk – i ten údajný ateista. Každý člověk se dostává do hraničních životních situací a táže se po jejich smyslu. Každý vnímá, že je „cosi nad námi“, co nás jako lidi spojuje. Proto Diakonie naplňuje své poslání také spirituální péčí. Chápe ji jako součást celostní péče o člověka.
Kaplan v Diakonii působí podle Jiřího Šamšuly na jakémsi pomezí. Pomáhá lidem si jejich spiritualitu uvědomovat. To je ovšem náročný úkol. Mimo jiné proto, že nám v dnešní době chybí po záležitosti spirituality společný jazyk. Jiří Šamšula to zná i ze své farářské praxe, když za ním občas přijde pár mladých lidí, kteří nejsou křesťané, nepatří do žádní církve, ale přejí si svatbu v kostele a za přítomnosti faráře. „To je pak skutečná výzva, jak před takovými lidmi při obřadu promluvit, aby si z toho mohli něco odnést,“ říká Jiří. V přípravném rozhovoru je často vyzve, aby mu řekli „velká slova“, která používají a kterými interpretují svůj život, aby jako farář alespoň tušil, na čem má při obřadu založit svou promluvu.
V Diakonii to je přeci jen o něco jednodušší. Lze se opřít o společné poslání – pomoc potřebným – rozvedené do diakonických hodnot společenství, milosrdenství, naděje a fortelnosti. To poskytuje dobrý základ k rozhovorům, které se spirituality na první pohled nemusí týkat a navenek mají spíš podobu běžného povídání o životě. „Hodně přitom naslouchám,“ říká Jiří Šamšula. Dodává však, že ani otevřeně náboženského jazyka se není třeba bát: „Občas promluvím otevřeně o Ježíši, o Bohu. I nevěřícím se ta promluva líbí a reagují ni pozitivně. My si někdy myslíme, že hlavně musíme mluvit nenáboženským, civilním jazykem. Někdy to platí. Ale někdy se otevřeně náboženský jazyk hodí. Záleží na situaci.“
