Speciální školy Diakonie si nevybírají. Přijímají i žáky, u kterých se mentální znevýhodnění snoubí s chováním, jež od pedagogického personálu vyžaduje hluboký vhled a mimořádné nasazení. Často se takové chování dává do souvislosti s poruchou autistického spektra. O konkrétní diagnózu ale nejde. Určující je náročnost výuky. Má vůbec nějaký smysl? Posuďte sami. Nahlédněte spolu s námi do jedné z tříd speciální školy Diakonie Rolnička v Soběslavi.
Anička je dneska skvělá, pochvalují si paní třídní učitelka i její asistentky. Při zahájení výuky vydržela v jedné místnosti s ostatními spolužáky celou dobu. Tedy asi půl hodiny. Ve speciální třídě samozřejmě začíná den jinak než v normální škole. Žáci mají před sebou spoustu obrázků s piktogramy. Vedle tabule visí velká nástěnka, na které si žáci s pomocí obrázků znázorní, co je dnes čeká. Každá informace má svůj piktogram.
Dozvídáme se tak, že je čtvrtek (má žlutou barvu). Venku je zataženo (obláček). Ve škole (domeček s tabulí) jsou kromě Aničky ještě Laurinka, Štěpán a Agátka. Doma (domeček v kruhu) zůstali Denis, Honzík a Adélka. Piktogramy také podrobně znázorňují dnešní rozvrh. Je rozplánovaný do podrobných detailů. Do rozvrhu patří též mytí rukou před svačinou nebo čas na toaletu.
Jinak dnes děti čeká volnější výukový den. Půjdou se podívat do místní knihovny.
Znamení pokroku
Jestliže je při zahájení výuky Anička skvělá, tak ne proto, že by vzorně seděla v lavici a ochotně plnila, co se po ní chce. Naopak. Paní asistentka se od ní nehne na krok. Anička se jí dotýká, tulí se k ní, vrtí se, občas nespokojeně vykřikne, občas vstává a chce odejít.
Zkušená paní asistentka ví, dokdy má smysl neklidnou prvňačku přemáhat a přimět ji, aby zůstala v lavici, a kdy má naopak smysl nechat Aničku projít se po třídě, aby šestiletá dívka ulevila svému napětí, které jí zmítá. Většinou je tak velké, že kdyby měla Anička ve třídě zůstat, svým chováním by ostatním žákům znemožnila jakékoliv učení. Proto obyčejně velmi brzy odchází s paní asistentkou do vedlejší místnosti k individuální práci. Dnes ale ne. Paní učitelce a asistentkám dala sice zabrat, nikoliv však přes míru. Dokonce při jedné ze svých neklidných procházek po třídě umístila některé piktogramy na nástěnku. Zdá se to jako titěrnost, ale v případě Aničky jde o znamení pokroku a důkaz, že pro ni má školní docházka smysl.
Rodinná dovolená? Zatím sen
Podle psycholožky, která v Soběslavi pravidelně konzultuje s pedagogickými pracovníky, se Anička ve škole většinu času pohybuje na hranici paniky. Děsí ji jiné než domácí prostředí, stresují ji lidé, na které není z domova zvyklá. Pravděpodobně velmi senzitivně vnímá zvuky. Rezonance zvuku v prostoru je pro ni velmi důležitá. Když vejde do prázdné místnosti, tleskne a zakřičí. Leckteré zvuky jsou jí ale nepříjemné. Při své citlivosti na ně reaguje velmi prudce. Naopak jiné jí způsobují slast a nemůže se od nich odtrhnout. Zcela jistě jde o zvuk magnetických kostek, které lze stavět na sebe do vysokých komínů. Jejich symetrický tvar Aničce určitě také působí potěšení, ale neméně ji těší jejich klapání, když na sebe díky magnetické přitažlivosti nasedají.
Kostkami se Anička při volné hře dovede zabavit bez nadsázky celý den. Schová se někam, kde může být sama, a staví. K zábavě nic dalšího nepotřebuje, ani nechce. Při troše cynismu by se dalo říci – ideální dítě. Ostatně který rodič šestiletého děcka občas nezatouží po tom, aby si jeho ratolest někam zalezla, s něčím si hrála (s něčím jiným než mobilem) a nechala dospělé na pokoji?
Problém je v tom, že kdyby se dal Aniččiným zálibám volný průchod, více a více by se uzavírala do svého světa. Na cizí svět by reagovala se stále větší úzkostí, panikou, agresí – vůči sobě i okolí. Ke svému světu samoty zaplněné zvukem klapajících kostek by také stále více připoutávala lidi, kteří o ni pečují a celý život pečovat budou, tedy hlavně své rodiče. Ti například nezažili od Aniččina narození společnou dovolenou.
Dceřin neklid z jakéhokoliv jiného než domáckého prostředí tomu zatím brání. Aby se to změnilo, od toho je tu speciální škola.
Půl roku práce
Anička se tu učí spoustu užitečných věcí. Třeba znakovat. Nemluví, ale pomocí gest umí dát najevo chuť k jídlu nebo třeba touhu po svých oblíbených kostkách. Jedná se malé krůčky směřující k tomu, aby se její vlastní specifický svět začal propojovat se světem okolním. Hlavní úkol má ale Anička ještě před sebou: naučit se, že se nemůže všechno odehrávat jen podle toho, jak ona sama chce. Vždy jí bude přepadat neklid, když vystoupí ze své komfortní zóny. Může ale posilovat svou schopnost ho zvládat a překonávat. Právě proto je pro ni prospěšný čas ve třídě s ostatními spolužáky.
Při plném stavu se ve speciální třídě sejde sedm žáků od první do desáté třídy. Anička se s tím učí pracovat. Povahou je individualistka, samotářka. Nebojí se to dát najevo. Lidi, kteří ji nevyhovovali, brávala za ruku a odváděla je ven z místnosti. Když si nedali říct, tak je kousala a štípala. To už se dnes děje jen výjimečně. Anička už také zvládá jíst v jídelně spolu s ostatními. Třídní učitelka s asistentkami na tom pracovaly půl roku. Tréninkem pro Aničku je i vybočení ze zaběhnutého programu, jakého jsme svědky dnes, kdy třídu nečeká výukový program jako obvykle, ale vyráží se do městské knihovny.
Vzdělá speciální škola Aničku tak, aby s ní jednou rodiče mohli vyrazit třeba i na dovolenou? Poctivě to slíbit nelze. Že ale Anička díky škole vrůstá do světa ostatních lidí a přestává z něj mít strach, je nepochybné.
Na sedm žáků ve třídě jedna třídní učitelka, které pomáhají tři asistentky. Tedy čtyři vzdělaní a zkušení dospělí na sedm dětí. To je poměr, který speciální škole Diakonie Rolnička umožňuje vzdělávat i žáky s náročným chováním. Pořád to ale není dostatečné. Zvláště v prvních ročnících by bylo prospěšné, kdyby výuka probíhala v poměru jeden na jednoho. Tedy každý žák má svého asistenta. V dalších ročnících se asistenti odebírají podle toho, jaké dělají žáci pokroky. V současném systému to ale nelze ufinancovat.
