Máme k nim tendenci přistupovat jako k dětem. Mentální hendikep ale neznamená, že člověk neprochází vývojem. Patří k němu též vzrůstající zájem o partnerský život. V Diakonii Západ se rozhodli překročit tabu a věnovat se tomuto tématu systematicky.

V zařízeních Diakonie Západ často docházelo mezi klienty; Jednalo se především o masturbaci a veřejné projevy partnerské náklonnosti. Klienti se mezi sebou například svlékali, ukazovali si intimní partie. Tolerovat to, nebo přísně omezit? Takovou otázku si kladli vedoucí pracovníci Diakonie.

Klientům nelze upřít právo na seberealizaci. K té patří i sex. Touhy a potřeby dospělých lidí s mentálním znevýhodněním se nijak zásadně neliší od takzvaně zdravé části populace. Na druhou stranu nemívají lidé s mentálním znevýhodněním zažité běžné konvence. Svým spontánním sexuálním chováním mohou děsit společnost.

V Diakonii Západ se shodli, že nic zakazovat nebudou. Zároveň to znamenalo stanovit partnerskému životu klientů srozumitelná pravidla. Oslovili proto Petra Eisnera, předního českého odborníka, který se tématu věnuje už 25 let. Pravidelně vzdělává a vede pracovníky v sociálních službách, pomáhá řešit konkrétní případy partnerského života klientů. S Diakonií Západ takto spolupracuje tři roky.

Ostych a důvěra

V každém z pěti svých zařízení pro lidi s mentálním znevýhodněním jmenovala Diakonie takzvaného intimního důvěrníka. Jedním z nich je například paní Jiřina Urválková. Sexuální chování lidí s mentálním znevýhodněním pro ni nebylo neznámé téma. „Řešila jsem tyto věci u svého dospělého syna s autismem. Mám pro sexualitu našich klientů pochopení,“ říká. Zároveň dodává, že po sedmnácti letech v Diakonii Západ pro ni pozice intimní důvěrnice představovala zajímavou pracovní výzvu.

Intimní důvěrníci jsou především dobří pozorovatelé: musejí dobře znát chování klientů a rozpoznat, kdy je vhodné s nimi otázku sexuality otevřít. Přitom nelze vždy spoléhat na běžnou řeč. Někteří z klientů jí těžko rozumějí a sami nemluví. Osvěta se potom děje hlavně prostřednictvím vizuálních ukázek. Nad různými obrázky se krok po kroku učí klienti chápat hodnotu vlastního těla. Řeší se s nimi například, jak je vhodné se dotýkat druhých lidí. Takto si postupně začínají osvojovat hranici, do kdy jsou projevy tělesné blízkosti obecně akceptovatelné a co už patří do sféry intimity.

Sexuální aktivity, především sebeuspokojování, se snaží intimní důvěrník směřovat do bezpečných a soukromých prostor. Seznamuje také klienty s možnostmi antikoncepce: „Nutná je přitom spolupráce s rodinami našich klientů,“ říká další z intimních důvěrnic Diakonie Západ, Václava Bláhová. Se sexualitou svých dospělých dětí si totiž rodiče někdy nevědí rady. „Zakazují jim doma třeba masturbaci, čímž vzniká přetlak, který si pak klienti mohou vybíjet při pobytu v zařízení Diakonie. To musíme citlivě vykomunikovat. Vztah s rodinami klientů je pro nás velmi důležitý,“ dodává Václava Bláhová.

Jiřina Urválková vzpomíná, jak si musela u rodičů v otázce sexuality jejich dospělých dětí získat důvěru. Probírají se totiž témata, před kterými každý zcela přirozeně cítí ostych. „Syn z rodiny nevěděl, že ženy menstruují. U své partnerky, která si neuměla sama vyměnit menstruační pomůcku, viděl krev. Vyděsil se, že jeho přítelkyně umírá,“ vzpomíná Jiřina Urválková. „Snažíme se působit preventivně, aby tyto situace nenastávaly,“ dodává.

Sexbox

Sexualita není jen nějaký „akt“, ale také vše, co k tomu náleží – soužití v partnerském vztahu, projevy náklonnosti. Někomu stačí k plnému uspokojení, když může říct: „Ty jsi moje holka.“ Někdo potřebuje samotný sexuální akt. Odborníci pak musejí rozlišit, s jakým člověkem zrovna pracují: „Chce to svůj čas,“ zmiňuje Jiřina Urválková. Pomáhá přitom například takzvaný sexbox. Ukrývá grafické materiály věcně odrážející realitu. Klient se dozví, jak vypadá nahá žena a muž, jak na intimní hygienu, jaké jsou sexuální polohy a podobně. „Nebo také pracujeme se sadou 25 obrázků od pozvání na rande až po samotný styk,“ vysvětluje Jiřina Urválková. „Každý z partnerů poskládá obrázky do řady, aby popsal, kam až chce v intimnostech dojít.“ Když jeden partner chce dojít k puse na tvář a druhý se chce milovat, je potom intimní důvěrník mediátorem – s cílem, aby ani jeden z partnerů nebyl ve vztahu nešťastný.

Rande ve Františkových Lázních

Natálie a Honza jsou klienty jednoho z denních stacionářů Diakonie. Chodí spolu. „Pro mě to znamená mít někoho rád, chodit s ním na latté, jezdit společně do přírody,“ svěřuje se Natálie.  Popisuje, jak vztah s Honzou začínal postupně: „Na začátku jsme nevěděli, jestli se můžeme jeden druhého dotýkat. Tak jsme si psali, volali, drželi se za ruku. Teď už se líbáme a objímáme, ale jenom v noci, když nás nikdo nevidí. Chceme mít soukromí. Trvalo třeba dost dlouho, než jsme před sebou mohli být nazí.“

Honzova maminka připouští, že pro ni první společné přespání páru v jejím bytě bylo výzvou. Zároveň věděla, že se jedná o důležitý krok ve vztahu obou partnerů. Během této noci také došlo k úplně prvním intimitám. Vyvrcholením pak byla několikadenní dovolená, kterou pro zamilovaný pár zorganizovala. Ve Františkových Lázních našla hotel, kde vše předem domluvila s personálem. Vytvořila tak páru bezpečné prostředí a chápavé okolí. „Jsem rád, že teď už si s Natálií navzájem třeba drbeme ve sprše záda a říkáme si, že se milujeme,“ doplňuje Honza a chytá Natálii za ruku. Ulevilo se mu, když zjistil, že se Natálii jeho dotyky líbí. Nyní cítí radost a volnost, protože oba partneři jsou tam, kde chtějí být. Plánují společné bydlení a věří, že toho s pomocí rodiny a pracovníků Diakonie mohou dosáhnout.