Jednou z podob dobročinnosti je darování ze závěti. Ve světě jde o tradiční praxi. Lidé skrze své závěti podporují vědecké, kulturní i sociální aktivity. U nás je to zatím spíš novinka, která se však pomalu proměňuje v trend. Například Diakonie mohla díky darům ze závěti dokončit projekty, které dlouhodobě přinášejí oporu desítkám klientů – dětem, dospělým i seniorům a jejich rodinám. K daru pro Diakonii ze závěti se rozhodla i jedna žena z Prahy. Chce zůstat v anonymitě. „Dobročinnost se nemá stavět na odiv,“ říká. „Když někdy vidím, jak lidé používají dárcovství k tomu, aby propagovali sebe, svou firmu, tak to je něco, čemu se chci vyhnout,“ vysvětluje. Své motivace i svůj pozoruhodný příběh však s námi ochotně sdílela.
Co vás vedlo k dobročinnosti skrze závěť?
K věcem, penězům, co na téhle zemi shromáždíme, se podle mého nemáme poutat. Já věřím, že nejdůležitější je schraňovat si svůj poklad v nebesích, jak se píše v Bibli. A dobročinnost je jeden z dobrých způsobů, jak to dělat. Je to způsob nejen dobrý, ale také snadno dostupný. Když se rozhlédnete, uvidíte tolik příležitostí k pomoci! Je jich víc než dost. Pomáhat můžete přímo nebo penězi. V solidaritě s lidmi, kteří jsou na tom špatně, žijí na okraji, vidím velký smysl.
O tom jste byla přesvědčená vždy, nebo jste si k tomu postupně došla?
Byla to cesta delší a složitější. Narodila jsem se uprostřed druhé světové války jako pohrobek a během prvního měsíce života se ze mě stal úplný sirotek. Starala se o mě starší sestra, které tehdy bylo osmnáct let. Vyrůstala jsem na vesnici a dětství jsem trávila hodně venku, v přírodě mezi zvířaty. Všechno kolem jsem obdivovala, vnímala jsem krásu a důmyslnost všeho živého. Pořád jsem si kladla otázku, kde a jak se všechno na Zemi vzalo. Pak ve škole, kde jsme měli náboženskou výuku, jsem se na to ptala našeho hodného pana faráře, který se tak nějak ujal i mého rodičovského vedení.
Nejvíc mě zajímalo, proč se na hřbitově na některých pomnících píše o vzkříšení z mrtvých a někde též o životě duše v nebi. Pan farář mě odbyl se slovy, „že je to Boží tajemství“. Asi abych dala pokoj, nebo si myslel, že tomu nemohu rozumět. Mou zvídavou duši to neuklidnilo. Naopak se ve mně vzbudil ještě větší zájem.
Ve škole jsem dostávala odpovědi, které přinášelo vědecké poznání. A protože mi šla matematika, fyzika, stal se ze mě pyšný ateista. Tenkrát se hodně věřilo jaderné fyzice, jakožto budoucnosti energetické, astrofyzikální apod. Úspěšně jsem po střední škole prošla přijímacím řízením na nově otevřené fakultě ČVUT a stala se ze mě jaderná inženýrka. Exaktní vědecké poznání mi ovšem nepomohlo vyřešit otázky života a smrti a už vůbec ne smyslu a způsobu života.
Proč?
Zažila jsem nějaké peripetie, třeba i v mezilidských vztazích, což mě přivedlo k otázkám, na které exaktní věda odpovědi dát neumí. Pídila jsem se tedy po hlubším poznání a nějak mě to táhlo k Bibli. Doma jsem ji našla odloženou někde na dně skříně. Začetla jsem se a ničemu jsem nerozuměla. Bavíme se teď o době komunismu, kdy náboženská literatura, náboženské vzdělání byly v této zemi nedostupné a nežádoucí – jako nepřátelské elementy. V této době však jedna náboženská společnost nabízela domácí studium Bible, samozřejmě v ilegalitě. Od nich jsem se dozvěděla, že vše, co jsem v dětství obdivovala v přírodě, živé i neživé, dokonce i člověk, tak že nic z toho na světě není jako náhoda – fyzikálně i matematicky mimochodem silně nepravděpodobná – ale je to Boží stvořitelský záměr. Tehdy jsem pochopila a přijala svoji identitu. Člověk jako Boží obraz. Bůh, který je nesmrtelný a věčný. Dál jsem se však ptala. Proč lidé umírají? A může se to změnit? Jak a co pro to udělat? Oné náboženské komunitě takové otázky nevyhovovaly. Nebyly kompatibilní s jejich ideologickým výkladem Písma. Takže mě vyloučili. Přesněji řečeno exkomunikovali.
Ocitla jste se ve vzduchoprázdnu?
Ano. Známí a příbuzní ode mě měli odstup, že jsem byla v sektě. Lidé, se kterými jsme si dříve říkali bratře, sestro mě přestali zdravit. Procházela jsem si těžkým obdobím, jistým traumatem, jak naložit se svým osamocením. Otázka zněla – kam? Kam se zařadit? Ale nebojte, nedopadlo to špatně. Přišla doba, kdy byla k dispozici biblická literatura, teologové dokonce mohli vyučovat na univerzitách. Já objevila s jejich pomocí kromě Boha Stvořitele i Boha Spasitele. Pochopila jsem, že On mě celou tu dobu vedl a přitahoval k sobě. Takže mám novou identitu – stala jsem se křesťanem. Otázky života a smrti, přítomnosti i budoucnosti, smyslu, mám více či méně vyjasněné. To Ježíš učí pomáhat bližním, zejména těm ve všelijaké nouzi, marginalizovaným, nemocným, chudým, opuštěným.
Máte s takovou pomocí osobní zkušenost?
Ano, mám těžce postiženou vnučku Pavlínu. Dcera se o ni sama stará dnem i nocí. Už osmatřicet let. Potřebuje pomoc od organizací, jako je Diakonie. Vím, jak jsou ty organizace důležité. Proto jsem je vždy podporovala. V restitucích jsem získala nějaký majetek. Jedné pomáhající organizaci jsem kdysi navrhla, jestli ode mě nechce dostat darem parcelu, že by na ní mohli postavit svoje zařízení. Z toho ale sešlo. Ta organizace na to neměla ani síly, ani finance. Jak vidíte, už dříve jsem zkoušela pomáhat nejen drobnými příspěvky, ale i větším dílem ze svého majetku.
Od dobročinnosti skrze závěť nás možná odrazuje to, že když závěť sepíšu, jako bych tím dal najevo, že už tady na světě nechci být. Musela jste se s tím také potýkat?
Nemusela. Ale souhlasím, že to skutečně může odrazovat. A ještě jedna věc asi odrazuje: strach, že někdo z potomků či příbuzných nebude se závětí souhlasit, protože ho domněle poškozuje. Člověk se bojí, že sepíše závěť, a vyvolá tím napětí a rozbroje v rodině. Příbuzní se začnou navzájem hádat. S tímto já naštěstí nemám problém. My v rodině máme tyto otázky vyřešené. Dcera i vnučka mají střechu nad hlavou. Dceři jsem celý život pomáhala osobně i finančně. A moje dcera ani nestojí o to, aby se musela vypořádávat s dědictvím po mně. Takže ona souhlasí s mým rozhodnutím odkázat velkou část mého majetku – hlavně půjde o můj byt – Diakonii.
Když někdo chce darovat ze závěti, kde má začít? Co byste mu doporučila?
Vyberte si nějakou organizaci, ke které máte důvěru, že vaše prostředky použije správně a v souladu s vaším přesvědčením. Nebojte se organizaci, o které uvažujete, i přímo navštívit. Já Diakonii docela poznala. A když jsem viděla, jak pracujete, rozhodla jsem se pro vás, protože vám důvěřuji. Vím, že dělám správnou věc, protože štěstí je víc v dávání než v přijímání. Mám ozkoušené prakticky, že to tak funguje.
Jak by měl váš dar pomáhat?
Já to nechám na Diakonii. Ale samozřejmě mě nejvíce zajímá to, s čím mám osobní zkušenost. Víte oni dnes všichni posílají dary na malé děti. Ty jsou dojemné, chytnou za srdce. To staří lidé zdaleka tolik nedojímají. Prý jsou zátěží pro sociální systém; ujídají nám chlebíček. Často pak umírají sami, a když už mají štěstí a někdo o ně pečuje, tak ten pečující za to pobírá žebráckou nebo také žádnou mzdu. Já bych tedy ráda soustředila pozornost na staré lidi. A potom jsou to lidé s těžkým postižením, jak to z nám z vlastní rodiny. Ty také považuji za velmi potřebné. Ať už je jejich postižení duchovní, duševní či tělesné. Ale, ať už Diakonie naloží s mým odkazem jakkoliv, věřím, že to bude pro dobrou věc.
