Jestliže platí, že školy Diakonie představují špičku ve speciálním školství, má na tom Kamila Viktorová nezpochybnitelnou zásluhu. Proto se stala laureátkou ocenění Tvář pomoci. Škola Rolnička, kterou přes dvě desítky let řídí, nabízí rodinám žáků perspektivu na dvacet let dopředu. Je to díky úzké spolupráci se střediskem Rolnička. Spolupráci školy a střediska se i díky úsilí Kamily Viktorové podařilo udržet a rozvíjet – navzdory legislativním komplikacím. Kamila Viktorová také dlouhodobě metodicky vede všechny školy Diakonie, které lze najít od Chebu až po Ostravu. Pomáhá jim zvládat nové výzvy a udržovat ducha diakonického školství – to znamená jít za rodinami, zakládat pobočky a třídy v místech, kde je to nejvíc potřeba; a nevybírat si – vzdělávat i děti s komplikovanými poruchami chování, které jiné školy odmítají.

Diakonie o sobě říká, že je jedničkou ve speciálním školství. Co to znamená?

Mezi nestátními zřizovateli speciálních škol je Diakonie největší. Dále si jedničku zasloužíme za to, že si žáky nevybíráme. Přijímáme i děti s těžkým postižením nebo s komplikovanými poruchami chování. Jdeme také za rodinami: školy nebo jejich pobočky zakládáme v místech, kde jsou potřeba, aby rodiče s dětmi nemuseli příliš daleko dojíždět. Každá rodina má dnes sice auto, ale dovážet každý den děti 20 kilometrů je pro řadu našich rodičů finančně na hraně.

Jak to vzniklo, že školy Diakonie „jdou za rodiči“? To se centrálně nařídilo? Nebo to vzniklo nějak spontánně?

Školy Diakonie fungují samostatně. Ale jako ředitelé se minimálně třikrát ročně scházíme. A myslím, že všichni chceme školy rozvíjet, nikoho by nebavilo řídit dvacet let pořád těch samých pět tříd. Stále se na nás také obrací další a další rodiny. Zájemců míváme stále dost. Rozšiřování škol je potom logické.

Proč se na vás rodiče obrací? Česko má málo míst ve speciálních školách?

Ve státních školách je asi míst dostatek, my se ale specializujeme na děti a žáky s těžkými kombinovanými vadami a autismem, které jsou někdy z různých důvodů odmítány. To mně se nestalo, že bych nějakého žáka odmítla. A tak to dělají i kolegyně. Prostě chceme rodinám pomoci. Někdy se na nás obrací rodiče, kteří už zkusili jinou školu a my jsme pro ně až druhá štace. Doufají, že ty problémy, které jejich dítě má, u nás zvládneme lépe. Bývá to často obtížná výzva.

Liší se diakonické školy ještě v něčem dalším?

Za tu svou mohu říct, že nabízíme přesah do sociálních služeb. Rodičům tříletého dítěte, které přijímám do mateřské školy, nabízím perspektivu na dvacet let dopředu. Žák projde školkou, základní školou, střední školou a potom se postaráme o to, aby se našel místo v chráněném bydlení nebo chráněných dílnách či dalších sociálních službách. U dětí bez handicapů se to řešit nemusí: víme, že časem se postaví na vlastní nohy, budou žít svůj život. Pro rodiny handicapovaných dětí je ale nesmírně důležité mít představu o tom, co za dvacet let bude – a že jim někdo pomůže. Proto nabízíme celou škálu služeb zaměřenou také přímo na rodiče. Nově je to například terénní odlehčovací služba: asistent přijede do domácnosti a převezme starost o handicapovaného člena rodiny. Ostatní mohou vyrazit do kina nebo kamkoliv jinam. Rodinám nabízíme i odbornou psychologickou pomoc. To vše nám pomáhá prolomit jistou obavu, kterou každý z instituce nazvané „škola“ máme – a mívají ji i naši rodiče. Bojí se třeba, aby škola nezjistila, že v jejich rodině není úplně všechno v pořádku. Máme opravdu hodně žáků z rodin neúplných nebo sociálně slabých. Ale my je nechceme známkovat nebo hodnotit. Chceme jim pomoci.

V Diakonii původně školy a sociální služby fungovaly pod jedním vedením. Z nařízení zákona se pak obojí muselo oddělit. Není to škoda?

Podle mého názoru šlo o špatný krok. S oddělením škol a sociálních služeb už nic neuděláme, protože tak to prostě zákon chce. Jako ředitelé diakonických škol se teď ale snažíme se sociálními službami Diakonie spolupracovat. V Rolničce jsme spolupráci udrželi vždy. Nebylo to snadné, museli jsme projít mnoha dohady. Rodiny, kterým pomáháme, z naší spolupráce ale vyloženě profitují. Myslím, že je to správný model, ke kterému bychom se měli v Diakonii vrátit. Už se to také částečně děje.

V čem jsou ty největší rozdíly mezi diakonickou školou a střediskem, které poskytuje sociální služby?

Jedná se o dva druhy práce, dva obory, které mají jiný přístup, jiné požadavky, předpokládají jiné vzdělání. Když to popíšu konkrétněji, žáci mívají po přechodu do sociálních služeb trochu problém, protože jsou zvyklí, že my učitelé ve školách se o všechno staráme. Máme přesně nalajnováno, co a kdy se žák naučí, staráme se o to, aby celý den byl něčím aktivizovaný. Sociální služby staví na větší volnosti a přání klientů. V tom je asi ten největší rozdíl. Pokud chceme naše žáky připravit třeba na přechod do chráněného bydlení, musíme je už ve škole navykat na větší samostatnost. Jako učitelé se přitom musíme sami učit, že nemáme na všechno za naše žáky myslet.

Co Vás přivedlo do Diakonie, do školy Rolnička?

Vystudovala jsem speciální pedagogiku, pracovala jsem dohromady 11 let ve státní škole, tehdy se jí říkalo pomocná. Po druhé rodičovské jsem si uvědomila, že se mi tam moc nechce vracet. Náhodou jsem se dozvěděla, že v Rolničce někoho hledají. Nastoupila jsem jako třídní učitelka, do roka jsem se stala ředitelkou.

Nelitovala jste někdy toho přestupu?

Nikdy. Hned po nástupu byl znát rozdíl: přišla jsem mezi kolegy, kteří byli na první pohled zajímaví. Dělali všechno trochu jinak, než jak jsem byla zvyklá. Byl zrovna listopad, celá škola se chystala na akce spojené s Vánoci. Líbilo se mi nadšení lidí a přesah někam dál…mimo budovu školy. Jistě, taky se mi některé věci nelíbily. S dětmi se ve škole hodně hrálo a povídalo. Já byla přesvědčená, že mají na víc. Musela jsem trochu probojovávat, aby se víc učily číst, psát a počítat. Nakonec se podařilo zvednout nároky a přitom zachovat to původní “rolničkové” prostředí. Takže já jsem za Diakonii, za Rolničku moc ráda. Není to jen zaměstnání, je to můj život ve společenství lidí, se kterými mě to baví a dává mi to smysl. Podle mého také díky tomu, že se vědomě hlásíme ke křesťanským hodnotám.

To má takový vliv?

Myslím, že ano. Zvlášť od doby, co jsme ty hodnoty výslovně zformulovali, máme je pojmenované, diskutujeme o nich a každý zaměstnanec se s nimi seznámí. Čím dál víc učitelů to vnímá jako něco, co je tady navíc, co se jim líbí a proč tady chtějí pracovat. I když se ke křesťanství nehlásí.

Pro nezasvěcené připomeňme, že ty hodnoty jsou pojmenované jako milosrdenství, fortelnost, společenství a naděje. O které z nich se ve vaší škole diskutuje nejvíc?

O milosrdenství. Byl to pro nás nejhůře uchopitelný pojem. Každý si pod ním představoval něco jiného. Já třeba to, že člověk padne na kolena a Pána Boha o něco prosí. 

Nyní už je ta představa víc společně vyjasněná?

Já nalézám milosrdenství třeba v situacích, kdy se nabízí z hlediska takové té běžné spravedlnosti tvrdší řešení… Když se jako ředitelka v takové situaci octnu, vždy si na milosrdenství vzpomenu. Je to také možná o tom méně hodnotit a soudit a více chápat a podpořit. Milosrdenství v sobě člověk v sobě musí hledat, samo nepřijde.

Tvář pomoci je nové ocenění, které uděluje správní rada Diakonie ČCE zaměstnancům a podporovatelům Diakonie za výjimečné a dlouhodobé zásluhy o Diakonii. Kandidátky a kandidáty ocenění může kdokoliv navrhovat ředitelům a ředitelkám středisek či škol Diakonie. Ti navržené po zvážení nominují. Nominace vyhodnocuje správní rada Diakonie ČCE. První slavnostní vyhlášení Tváře pomoci proběhlo 18. ledna 2025 při Shromáždění Diakonie.