M

Pomáhat je snadné

Tvář pomoci: Marek Šmidt ze speciální školy v Čáslavi

Mimo okruh těch, kteří se s ním přímo potkávají, zná v Diakonii Marka Šmidta málokdo. Pro ty, kteří ho znají, je však nezpochybnitelnou osobností. Potvrdit to mohou desítky rodin, jejichž děti pan Marek vedl a vede ve speciální škole Diakonie v Čáslavi. Tam, kde už nikdo nevidí posun, smysl vzdělávání, tam Marek Šmidt dokazuje, že posun je možný vždy. […]
Články

kategorie

21/01/2025

datum publikace

Adam Šůra

autor článku

0

minut čtení

Mimo okruh těch, kteří se s ním přímo potkávají, zná v Diakonii Marka Šmidta málokdo. Pro ty, kteří ho znají, je však nezpochybnitelnou osobností. Potvrdit to mohou desítky rodin, jejichž děti pan Marek vedl a vede ve speciální škole Diakonie v Čáslavi. Tam, kde už nikdo nevidí posun, smysl vzdělávání, tam Marek Šmidt dokazuje, že posun je možný vždy. Nenechá se odradit jakkoli obtížným chováním svých žáků. Má je prostě rád – s bezpodmínečnou láskou a obětavostí. Vždy přátelský, tvořivý, trpělivý a vytrvalý. Děti to cítí. Proto pod vedením Marka Šmidta dělají pokroky.

Marek Šmidt při práci ve třídě

Do speciální školy Diakonie v Čáslavi chodí Nikolas půl roku. Hlavně proto, aby si zvykal na pobyt mezi cizími lidmi. Doma ho vzdělává maminka, a podle toho, co říká Marek Šmidt, tak skvěle. Potřeboval se ale zbavit plachosti. Když před půl rokem přišel do třídy poprvé, schovával se pod stolem a odmítal vylézt ven. Dnes vydrží u učení, i když se ve třídě objeví cizí člověk, který připravuje reportáž o práci jeho učitele.

Díky spolupráci s maminkou a také díky vlastnímu pozorováním Marek Šmidt poznal, co na Nikolase platí. Nikolas má rád koně. Na obrazovce počítače ve třídě proto běží záběry koní a zní k nim tichá podkresová hudba. Obrazová i zvuková kulisa Nikolase zklidňují, podporují v učení a pozornosti. Motivují ho také pochvaly. Na dobře viditelném místě má proto Marek Šmidt vytištěné pochvalné výrazy, aby se při podpoře svého žáka neopakoval. „Wow, skvělý, perfektní, výborně, super, paráda“ a mnoho dalších slov která v Nikolasovi – a jeho spolužácích – podporují chuť k učení.

Nikolas ve třídě Marka Šmidta

Marek Šmidt uplatňuje i další postupy. Ke konci výuky, když už ztrácí pozornost, má Nikolas pospojovat tužkou stejná čísla. Učitel to dělá nejprve sám schválně špatně a nechává si svůj výkon od svého žáka opravit. Stejné je to u sčítání. Nebo bere do ruky obrázek, který během výuky Nikolas vytvořil. (Je to kůň, jak jinak.) „To se ti povedlo, dáme ten obrázek mamince?“ ptá se. Žák souhlasí. „To si ho ale musíš podepsat,“ říká pan učitel. Nikolas bez protestů podepisuje, aniž by tušil, tak podává výkon, ke kterému by se jinak asi neměl.

Další a další šance

Největší odměnou a motivací je ovšem pro Nikolase florbal, který má slíbený na úplný závěr. Když začal školu navštěvovat, nic o tomto sportu nevěděl. Netušil, jak správně držet florbalovou hůl a jak s ní zacházet. Dnes suverénně kličkuje s míčkem mezi kužely. Když vsítí gól, upřímně se směje na celé kolo. Zdá se, že mu údery do míčku a sledování jeho drah způsobují nefalšovanou slast. Když míč letí mimo jeho branku, nijak se po něm nežene. Když ale hrozí, že dostane góla, Nikolas velmi přesně ví, jak s holí pracovat, aby nebezpečí odrazil. Z výsledku má stejnou radost, jako když dostane míč do branky soupeře.

Jak Nikolas ke svému nynějšímu umění dospěl, lze sledovat na Pájovi, mladšímu ze dvou žáků, které má dnes v brzkém dopoledni Marek Šmidt na starosti. Po celou dobu našeho pobytu v tělocvičně si Pája Lebedí na žíněnkách, a nakonec z tělocvičny uteče na zahradu, takže ho Marek Šmidt musí chvilku nahánět. Prostě a jednoduše: Pája okatě projevuje všestranný nezájem. S učitelem ale nehne. Alespoň jednou vezme Marek Šmidt Páju za ruku, do druhé uchopí florbalovou hůl a takto společně projdou oba dva, učitel i žák, trasu vyznačenou kužely, kudy zkušenější Nikolas umí vést míček sám.

Pája se tváří, že vůbec nevnímá, co se s ním děje. Ale on vnímá. Příště už možná bude držet florbalovou hůl v ruce sám. Pak to třeba zkusí i s míčkem. A za půl roku může začít válet florbal s podobnou radostí jako Nikolas. Nebo až za rok. Nebo třeba až za dva roky. Nebo se ukáže, že se Pája s florbalem úplně míjí, i to je možné. Aby se to však ukázalo, musí Pája dlouho dostávat novou a novou šanci, vždy znovu a znovu. Marek Šmidt je tu od toho, aby mu ji dával.

Za hranice naděje

O čaroději Gandalfovi se v příbězích vypráví, že jednou z jeho schopností byla „trpělivost až za hranice naděje“. Takovou čarodějnou trpělivost musí prokázat též učitel ve speciální škole, pokud pracuje s těmi nejnáročnějšími žáky. Jejich handicap se mimo jiné projevuje zvláštní úporností, s jakou bojkotují i ty nejjednodušší úkoly. „Mám žáka, který dostane jednoduché zadání. Přesně ví, co má udělat. Deset minut čeká a nakonec, když už to vypadá, že udělá, co má, někam odběhne. Učit ho – to je opravdová hra nervů,“ říká Marek Šmidt.

Něco podobného je vidět i na Pájovi.

Sedí v lavici. To samo o sobě představuje velký pokrok. Donedávna nevydržel na židli chvíli v klidu. Dodnes ostatně často vstává a chce odcházet. Proto má také lavici obskládanou nábytkem, který mu v odchodech brání.

Vlevo na lavici leží hromádka Pájových úkolů. Jsou to čtvrtky, z nichž každá obsahuje jednoduchou tabulku s několika obrázky. Učitel sedí naproti Pájovi. Postupně mu ukazuje kartičky s obrázky. Na kartičce je například namalovaný symbol lidské emoce, třeba radost. Učitel řekne „radost“ a napodobí smích tak, aby Páju zaujal. Ten musí navázat oční kontakt s učitelem, zasoustředit se, najít na čtvrtce obrázek té samé emoce a přiřadit k němu kartičku. Na čtvrtku ji přilepí suchým zipem. Když je hotovo, všechny obrázky jsou na čtvrtce správně přiřazené, má Pája čtvrtku odložit na pravou stranu lavice a z levé si vzít novou.

Nikolas, Marek Šmidt a Pája na zahradě speciální školy Diakonie v Čáslavi

Obrázky přiřazuje Pája obstojně. Ale odkládat hotové čtvrtky a brát si nové, to se mu nechce. Kouká všude kolem a tváří se tak nepřítomně, jak jenom dovede. S jasným cílem – ať za něj udělá práci učitel. Jenomže od toho tu učitel není. Musí znovu a znovu osvědčovat trpělivou důslednost. „Pájo, ukliď si to, co máš hotové. Pájo, vezmi si nový úkol.“ Bez otrávenosti a bez vzteku to opakovat klidně desetkrát. S připraveností žáka vždy pochválit, když se se mu povede i ta nejnepatrnější věc.

K tomu připočítejme individuální přístup. Marek Šmidt například nikdy žákům nenapovídá správné řešení úkolů. U Nikolase ale občas udělá výjimku. Niki totiž špatně snáší vlastní chyby. Může se pak zaseknout, zalézt po stůl a deset minut s ním nic nehne. Je proto účelnější mu občas pomoci.

Zvláštní obdarování

Dohromady může mít Marek Šmidt ve třídě tak tři, čtyři žáky, jako jsou Nikolas nebo Pája. Práci s nimi může člověk chvilkově prožívat jako zajímavé dobrodružství. Jiná věc je ovšem zůstat takovým žákům věrný dvacet let, jako to dokázal Marek Šmidt ze speciální školy Diakonie v Čáslavi. Začínat vždy znovu s těmi nejjednoduššími úkony, nenechat se odradit neúspěchy, věřit v nemožné, osvědčovat trpělivost i kamarádství k dětem, jejichž projevy dají občas pěkně zabrat učitelovým nervům. Na to člověk potřebuje zvláštní obdarování. Marek Šmidt ho má. To díky učitelům jako on se Diakonie může hrdě hlásit k tomu, že patří ke špičce ve speciálním školství. Proto se ostatně Marek Šmidt stal jedním z laureátů ocenění Tvář pomoci.

Články

kategorie

21/01/2025

datum publikace

Adam Šůra

autor článku

0

minut čtení

Nejnovější články

Načítání příspěvků...