M

Pomáhat je snadné

Tvář pomoci: Tomáš Vostřák z Diakonie Betlém v Kloboukách u Brna

Tomáš Vostřák začínal od píky v přímé péči o dospělé lidi s těžkým tělesným postižením. Do Domova Betlém nastoupil také proto, že hledal alternativu k oboru ekonomie, který tehdy studoval. Chtěl-li se však v Kloboukách u Brna před ekonomií schovat, nezdařilo se. Obor si ho v Diakonii znovu vyhledal. Od roku 2003 až dosud řídí Diakonii Betlém po ekonomické stránce. „Pevně, udržitelně […]
Články

kategorie

21/01/2025

datum publikace

Adam Šůra

autor článku

0

minut čtení

Tomáš Vostřák začínal od píky v přímé péči o dospělé lidi s těžkým tělesným postižením. Do Domova Betlém nastoupil také proto, že hledal alternativu k oboru ekonomie, který tehdy studoval. Chtěl-li se však v Kloboukách u Brna před ekonomií schovat, nezdařilo se. Obor si ho v Diakonii znovu vyhledal. Od roku 2003 až dosud řídí Diakonii Betlém po ekonomické stránce. „Pevně, udržitelně a racionálně,“ jak se lapidárně konstatuje v jeho nominaci na ocenění Tvář pomoci. Tomáš Vostřák má zásadní podíl na mohutném a zároveň zdravém rozvoji Diakonie Betlém a na rozšiřování portfolia poskytovaných služeb. Neocenitelná je jeho schopnost komplexního vhledu, kterou získal díky zkušenostem z přímé péče a z vedení několika zařízení pro lidi s postižením.

Před dvaceti lety jste přerušil studia velmi perspektivního oboru ekonomie a vydal se do Diakonie. Co vás k tomu vedlo?

To byl výsledek mé potřeby ujasnit si život. Bylo mi dvacet, studoval jsem statistiku a ekonometrii a fungoval jsem tradičním studentským způsobem, pro tu dobu typickým, totiž že jsem se pohyboval mezi školou a hospodou. Moc se mi to nezamlouvalo, chtěl jsem něco jiného. Nechal jsem se tou dobou pokřtít – nebo jsem se na křest připravoval, to už si nepamatuju – a hledal jsem společenství, které by fungovalo jinak, než jsem byl zvyklý.

Proč jste zakotvil zrovna v Kloboukách u Brna?

Potřeboval jsem si ujasnit také svůj vztah k víře a rozhodl jsem se, že půjdu do evangelické Diakonie. Zcela náhodně jsem rozeslal dotaz na asi tři, čtyři střediska Diakonie. Ředitel Diakonie Betlém Petr Helj odepsal jako první. Tak jsem vyrazil do Klobouk u Brna, o kterých jsem do té doby netušil, že existují.

Je pravda, že Diakonie Betlém tehdy stavěla na intenzivně spolupracujícím společenství.

Tomáš Vostřák

Právě. To už si dnes těžko dovedeme představit. Jsem rád, že jsem to ještě stihl zažít. Je k tomu potřeba dodat, že před dvaceti lety nebylo úplně běžné potkávat se s lidmi, kteří měli nějaký tělesný hendikep. Za komunistů byli odsunutí do ústavů někde v lesích v pohraničí a teprve postupně docházelo k jejich návratu do běžné společnosti. Příchod do Diakonie Betlém mi tedy otevřel úplně nové obzory; ovlivnil mě a zformoval.

Jak vypadal váš tehdejší režim?

Pracovali jsme ve čtrnáctidenních cyklech. Čtrnáct dní práce, čtrnáct dní volno. Práce znamenala nastěhovat se jako asistent do pokojíčku jednoho člověka s postižením a celý týden společně fungovat od rána do večera. Být tom člověku ku pomoci se vším, co potřeboval. V některých případech i přes noc. S někým jsme si dali před spaním kafe, v deset zhasli a spali až do rána. Někdo potřeboval i během noci pomoci s polohováním, s hygienou. Do Diakonie Betlém jsem přišel v době, kdy asistenti už začali docházet. Zažil jsem i třítýdenní, čtyřtýdenní služby v kuse, což bylo za hranou. I tak na to období vzpomínám moc rád. Staral jsem se například o jednoho klienta, který měl svoje vlastní auto. Ráno jsme vstali, nastartovali a vyrazili na výlet na Slovensko, kde jsme zažili neuvěřitelná setkání. S jiným klientem jsme zajeli na koncert skupiny Plastic People do Brna. Bylo to úžasné období.

Diakonie Betlém se záhy přetvořila v standardní pomáhající organizaci, protože lidí ochotných pracovat takto komunitním způsobem bylo čím dál méně?

Ano. Potkávaly se dvě věci. Lidé docházeli. V celé republice vznikaly nové pomáhající organizace. Lidem už nestálo za to cestovat do Klobouk u Brna, když s lidmi s postižením mohli pracovat v místě svého bydliště. Zároveň se připravoval nový zákon o sociálních službách, který vyžadoval od pomáhajících profesí kvalifikaci, vzdělání a tak dále. To nebylo s původním konceptem Diakonie Betlém dost dobře slučitelné. Začali jsme hledat řešení, jak se z komunitního způsobu zapojení pracovníků překlopit do zcela regulární sociální služby, kde budou lidé normálně zaměstnaní a po práci odejdou domů. Myslím, že se nám transformace podařila.

S klienty

Proč vy jste v Kloboukách zůstal dodnes?

V Diakonii jsem si našel životní partnerku. Dodnes v Diakonii pracuje. Takže už nebylo reálné, že bych se stěhoval zpátky do Středních Čech, odkud jsem přišel. Zůstali jsme na Kloboucku. Už jsme místní.

Jak došlo k tomu, že jste se začal věnovat finančnímu řízení? Jako byste totiž chtěl před tím oborem prchnout – a on si vás v Diakonii našel.

Nacházel si mě neustále. Od svých osmnácti let se zabývám ekonomií. Od účetnictví pro sdružení rybářů, přes finanční výbory všech možných obcí, kde jsem kdy bydlel. Transformaci Diakonie Betlém ve standardní pomáhající organizaci finančně podpořil jeden evropský projekt. Vyžadoval ekonomické řízení, a tedy i místo ekonoma v organizaci. Petr Hejl mi ho nabídl. Přijal jsem. Ostatně i proto, že šlo jenom o částečný úvazek. Dál jsem se mohl věnovat práci v přímé péči, i když spíš už na pozici vedoucího. Jak se ale Diakonie Betlém rozrůstala a nároky donorů se stupňovaly, už nebylo možné stíhat obojí najednou. Musel jsem se rozhodnout. Buď ekonomickou agendu někomu předám, nebo se budu věnovat jenom jí. Předávat nebylo komu, tak už dnes sedím jen u těch čísel a tabulek. Ale zas nemůžu říct, že by mě to nebavilo.

Klienti Diakonie Betlém

Být ekonomem v Diakonii bývalo dřív snazší?

Nesrovnatelně. Když jsem začínal, pokryla jedna velká dotace veškerou činnost Diakonie Betlém. Dnes máme dvacet dotací od obcí, přičemž každá obec má svůj dotační systém. To vše musím udržet v hlavě, abychom všem těm rozmanitým požadavkům a nárokům dostáli.

Je pro ekonoma zkušenost s přímou péčí k něčemu dobrá, nebo se jedná o tak odlišné obory, že se nepotkávají?

Mít tu zkušenost je rozhodně užitečné. Osmdesát procent našich nákladů jsou mzdové náklady. Takže je dobré mít vhled do toho, co ti lidé skutečně dělají, jak je jejich práce náročná, kolik jich je potřeba na tom či onom úseku. A o tom já něco vím. Mimo jiné jsem se také v přímé péči naučil nedat moc na řeči. Setkal jsem se se spoustou lidí, kteří krásnými slovy líčili své odhodlání pro práci v Diakonii a oháněli se odvážnými vizemi. Skutečnost pak byla tristní. Jindy přišel někdo, o kom jsem si po prvním setkání nemyslel nic dobrého, a on potom odevzdával krásnou práci a s lidmi si nádherně rozuměl.

Mluvíme spolu na začátku roku 2025. Co vás v něm čeká. Diakonie Betlém rok co rok dokončila nějaký velký projekt. Bude tomu tak i letos?

V minulých letech jsme zamakali a Diakonii Betlém vybavili tak, aby obstála v nárocích jednadvacátého století. Modernizovali jsme se a rozšiřovali. Teď diskutujeme o tom, že si s rozšiřování dáme na nějaký čas pohov a začneme víc prohlubovat. Musíme například nastavit vztahy v organizaci tak, aby lidé byli zastupitelní. Zvlášť na úrovni vedení je to tak, že je tu několik tahounů, na které všichni spoléhají. Kdyby se jim ovšem něco stalo, bude mít organizace vážný problém. To se týká i mě. Nemám nikoho, kdo by byl schopen mou práci převzít, kdybych byl třeba v dlouhodobější indispozici.    

Jak jste se dozvěděl, že jste laureátem diakonického ocenění Tvář Pomoci?

Popravdě, nikdo mi nesdělil, že jsem byl nominován. Přesněji, nominoval mě náš ředitel Petr Hejl a neřekl mi o tom. Takže když mi výsledek z ústředí Diakonie oznámili, zaskočilo mě to a teď si to užívám. Beru to jako jedno z potvrzeních, že moje dvacet let staré rozhodnutí vydat se do Klobouk u Brna bylo správné.

Články

kategorie

21/01/2025

datum publikace

Adam Šůra

autor článku

0

minut čtení

Nejnovější články

Načítání příspěvků...