Kaplanství v Diakonii bychom mohli přirovnat k dobrodružné objevitelské výpravě. Jistě, nejedné nečekané výzvě čelí i další profese z velké rodiny Diakonie. Jejich úkoly lze ale celkem jasně definovat. Kaplanky a kaplani, jejichž povoláním je spirituální péče, to mají složitější. Záležitosti duchovního života lze totiž vymezit jen velmi přibližně. „Duch“ si vane, kam chce, jak se píše už v Bibli.

Přesně řečeno, ono se to tam píše o větru, ale ten je metaforou pro duchovní život: stejně jako nemůžeme chytit vítr a nasměrovat ho, kam potřebujeme, vymykají se nám takto i záležitosti „ducha“. Můžeme zaslechnout jeho hlas, „duch“ nás může nést a povznést, ale duchovní život nikdy nespoutáme procesy, které lze zapsat do manuálů a podle potřeby opakovat.

Proto se není čemu divit, že donedávna se o duchovním rozměru člověka příliš nemluvilo ani v Diakonii. Sice ji zřizuje evangelická církev, ale ani to nezaručuje jasno v duchovních otázkách. Vždyť Diakonii tvoří široké spektrum lidí: věřící křesťané stejně jako lidé, kterým křesťanství nic neříká; lidé se zájmem o duchovnost stejně jako lidé, kteří při slově „spiritualita“ nadskočí, protože si pod ním představí zbožné či ezoterické žvásty.

Neprobádané vody

Duchovní rozměr ale provází život každého člověka – věřícího i nevěřícího. Patří k němu lidská touha po smyslu, po lásce, dobrých vztazích, odpuštění, naději, dobrém životě a dobré smrti. Všem těmto touhám je třeba dát prostor a také jim věnovat péči.

Proto Diakonie po mnohaletých diskusích a přípravách zřídila kaplanskou službu zaměřenu na duchovní péči – při plném vědomí, že duchovní péče je úkol obtížný a že své kaplany a kaplanky vysílá Diakonie na plavbu po vodách zatím spíše neprobádaných.

Naštěstí bylo na co navazovat. Mnozí z nynějších kaplanek a kaplanů neformálně spolupracovali se středisky a školami Diakonie už před oficiálním zřízením kaplanské služby. Je to též případ farářky Martiny Zuštinové. Právě díky své dlouholeté zkušenosti dovede popsat, v čem je pro ni povolání kaplanky nové.

Nová éra

Při svém vikariátu – což je roční praktická příprava na farářské povolání – docházela do stacionáře Človíček Diakonie Západ. Setkávala se tam s dospělými lidmi s tělesným i mentálním postižením. V Kloboukách u Brna deset let sloužila také dospělým lidem s postižením v Diakonii Betlém. Potom se přesunula na nové farářské místo do Třebíče a zahájila spolupráci s Diakonií Myslibořice. S tou začala spolupracovat již jako kaplanka. Nastala pro ni nová éra. „Když jsem s Diakonií spolupracovala jako farářka, byla jsem tam hlavně pro věřící. Mým úkolem byly především bohoslužby, biblické hodiny a podobně,“ říká. „Jako kaplanka se ale mám starat o duchovní potřeby všech. Probíhá to v neformálním ovzduší, často při rozhovorech s jednotlivci.“

Noví byli pro Martinu Zuštinovou též klienti Diakonie Myslibořice. Jedná se o seniory, se kterými neměla v rámci své dosavadní spolupráce s Diakonií zkušenosti. Diakonie Myslibořice sídlí v budově velkého zámku, a když se k ní loni v říjnu Martina Zuštinová poprvé blížila, vlastně se docela bála. Netušila, jaká uvnitř vládne atmosféra a zda tu bude jako kaplanka vůbec co platná. Ukázalo se, že úkolů tu na ní čeká víc než dost.

Neviditelná práce

Vesměs žijeme v mylném pocitu, že když člověk ztratí výkonnost, soběstačnost a přestává se orientovat v ruchu přítomného světa, tak že se v jeho životě už nic zásadního neděje. Není to pravda. Laik možná spatří v domově pro seniory jen stereotypní život jeho obyvatel, uvnitř každého jednotlivého z nich se ale odehrává jedinečný příběh. Ve stáří se noříme do hlubin toho, co jsme prožili, a skrze vzpomínky zpracováváme celý svůj život. To je na první pohled neviditelná, zároveň veliká práce. I člověk upoutaný na lůžko, který už se svým okolím nekomunikuje, takto pracuje.

Vzpomínkám dominují životní partneři, děti, vnoučata, pravnoučata – ale také životní chyby. V životě se vždy všechno nepovede. Některé kolize zůstávají nevyléčené. „Může se také stát, že babička dvacet let neviděla svou rodinu, nemůže si pochovat svoje vnoučata a cesta k nápravě se zatím nenašla,“ říká Martina Zuštinová. Už jen z toho je snad patrné, že i v domovech pro seniory nemají kaplanky a kaplani o výzvy nouzi.

Kaplanství se odehrává skrze vztah a Martina Zuštinová ho s obyvateli domova v Myslibořicích buduje otázkami a nasloucháním. Ač není psychoterapeutka, používá metodu podobnou té psychoterapeutické: klade otázky, naslouchá, doptává se a reaguje. „Nejsem tu od toho, abych lidem vykládala nějaká velká moudra,“ říká.

S věřícími se někdy pomodlí, což pomáhá překonat trápení, která člověk zrovna prožívá. Lidi s demencí například může pronásledovat paranoia. Jsou přesvědčení, že se kolem nich odehrávají podivné věci, někdo jim škodí, někdo je pronásleduje. I to dovede modlitba překlenout. Všem samozřejmě pozvedne náladu zpívání s kytarou. To je univerzální prostředek, jak lidi naladit na společnou atmosféru.

„Nakonec jsem za Myslibořice moc ráda,“ říká Martina Zuštinová. Stačilo pár měsíců, aby se rozkoukala a pochopila, v čem je život v domově pro seniory jedinečný. Mluví o atmosféře vděčnosti. Ve třiceti, čtyřiceti letech se nám může zdát výrok: „Každý den může být poslední,“ jako omleté klišé. V pozdním seniorském věku se jedná o bezprostřední zkušenost. Obyvatelé domova v Myslibořicích vědí, že už nemají mnoho času. Zároveň jsou zbaveni běžných každodenních starostí a mají víc prostoru přemýšlet nad tím, na co se mohu v životě ještě těšit, co dává jejich bytí hodnotu a pro koho na tomto světě ještě jsou.

Proto každý den prožívají intenzivně. Nejlépe se to pozná při slavení svátků. Na něm si dávají pracovnice domova hodně záležet. Advent nebo třeba blížící se Velikonoce vždy představují několikadenní událost. Též proto, že obyvatelé domova pro seniory jsou vlastně vytržení z kořenů svých původních domovů. Je třeba hodně pracovat na tom, aby nový domov vzali za svůj: podporovat je v tom, aby se každý den měli na co těšit, a věděli, že jsou obklopeni lidmi, kterým na nich záleží.

Vyslání do služby

V Diakonii Myslibořice je Martina Zuštinová i pro zaměstnance. S některými už měla delší rozhovory. Nové připravuje na slavnostní vyslání a přijetí do služby. Mluví s pracovnicemi (reálně v tomto povolání převládají ženy nad muži) o jejich potřebách, zdrojích síly a hodnotách Diakonie. Při slavnostním setkání jim pak s kolegy vyprošuje požehnání a vysílá je do služby. „Zaměstnankyním tak dáváme najevo, že nám na nich záleží: mají důležité poslání, něco se od nich očekává, moc si jejich práce vážíme a věříme, že na ni nejsou sami,“ říká Martina Zuštinová.