Přes třicet let poskytuje Diakonie v Písku služby pro seniory, osoby s demencí a s postižením. Nově rozšířilo tamní diakonické středisko Blanka své služby o spirituální péči. Tu má na starosti evangelický farář Daniel Freitinger. K Diakonii měl blízko už dříve. Teprve v Písku se však jeho spolupráce s Diakonií rozbíhá naplno. Vyprávěl nám, jaké to je být začínajícím kaplanem.
Jak vypadala vaše spolupráce s Diakonií před příchodem do Písku?
Dříve jsem působil v Domažlicích. Tam Diakonie Západ provozuje nízkoprahové kluby pro děti a mládež a sociálně aktivizační službu pro rodiny s dětmi. Navázal jsem kontakt s vedoucími obou zařízení. Poskytovali jsme naše prostory v kostele, když to Diakonie potřebovala. Jednou za rok se konal Den pro Diakonii. Akce probíhala v parku u kostela. Pro děti byly připraveny různé hry, soutěže, divadlo. Toho jsme se účastnili. Věděli jsme o sobě. Šlo však jen o takovou volnější přátelskou spolupráci.
Proč?
V Domažlicích jsem se snažil ukázat, že evangelická církev a Diakonie jsou vzájemně provázané a měly by spolupracovat úžeji. Moc se mně to ovšem nedařilo. Přes všechny moje pokusy žily Diakonie a evangelický sbor hodně odděleně. Lidé ze sboru například nechápali, proč bychom měli konat společné bohoslužby. V Písku vypadá spolupráce mezi evangelíky a Diakonií výrazně jinak. Je to dáno historicky. Středisko Diakonie vzešlo před více než třiceti lety z prostředí evangelického sboru. Vzájemnou provázanost vnímají všichni ze sboru i Diakonie jako přirozenou věc.
Co to znamení konkrétně pro vás?
Ve středisku Diakonie Blanka pracuji jako kaplan, zatím na dohodu. Do Diakonie přicházím pravidelně ve středu a nepravidelně v úterý a ve čtvrtek – podle domluvy. Ve středu dopoledne se konají bohoslužby. Střídám se v jejich vedení s kolegy ze společenství Elim, z Církve bratrské a z Římskokatolické církve. Mám také na starosti koordinaci bohoslužeb. Ve středu odpoledne probíhají biblické hodiny. Ty vedu vždy já. Čteme z Bible a k tomu mám nějaký výklad. Také klienty navštěvuji na pokojích. Týká se to hlavně těch, kteří jsou upoutáni na lůžko. Už mám svůj okruh. Když si se mnou chce popovídat někdo nový, pracovnice střediska mi to řeknou, a já za ním zajdu.
Když na biblické hodině váš výklad skončí, co se dějem potom?
Na biblickou hodinu přijde od osmi do dvanácti lidí v seniorském věku. Nejsou to jenom věřící. Hodně se ptají, takže můj výklad bývá odrazovým můstkem k dalšímu rozhovoru, který se často točí okolo osobních zkušeností. Klienti vzpomínají na to, co zažili a poznali ve svém životě. Zrovna nedávno se u jednoho pána ukázalo, že je velkým odborníkem přes zbraně. Podělil se s námi o své znalosti. Takže můžeme začít u biblického textu a skončit u zbraní. Ale tak to má být. Snažím se být hodně otevřený a dát prostor vzpomínkám klientů.
Připravujete kromě biblických hodin pro klienty i nějaké další programy?
Ano. Když má v našem evangelickém sboru přednášku nějaký host, pozvu ho také do Diakonie. Například před měsícem za námi přijel Zdeněk Lyčka, bývalý velvyslanec v Dánsku, překladatel a cestovatel. Mimo jiné splouvá na kajaku velké evropské řeky. Vyprávěl nám o splouvání Rýnu. Jeho vyprávění se klientům Diakonie velmi líbilo. Chystá se k mám také novinář Stanislav Motl. Také toho pozvu do Diakonie. Na podzim přivítáme v Písku religionistu Pavla Hoška a kněze Marka Orka Váchu.
Potkáváte se i se zaměstnanci Diakonie v Písku?
Každou středu jsem od jedné do dvou k dispozic pro zaměstnance. Zpočátku za mnou nikdo nechodil. Teď se to ale začíná měnit. Proběhly nějaké rozhovory o osobních a pracovních záležitostech. Také jsem prováděl jakousi základní osvětu mezi studentkami sociálních a zdravotnických škol, které do střediska Blanka přicházejí na praxi.
Jak taková osvěta vypadá?
Jedna ze studentek si mě například nedávno vyhmátla a zeptala se mě, jestli jsem kněz. Odvětil jsem, že jsem farář, a vysvětlil rozdíl mezi knězem a farářem. Studentka si hned zavolala další kolegyně, jako kdyby natrefila na vzácný živočišný druh a chtěla se o svůj objev podělit. Ocitl jsem se doslova pod palbou otázek. Děvčata zajímalo, jak se člověk stane farářem, co musí vystudovat, jestli mě práce baví, jestli mohu být ženatý, jestli mohu mít děti. Odpovídal jsem poctivě a popravdě.
S Diakonií spolupracujete jako kaplan teprve krátce. Přesto – dá se vaše dosavadní zkušenost nějak zhodnotit?
Zatím si to netroufám. Všichni si už zvykli, že se mezi nimi pohybuji jako kaplan a znají mě jménem. Dříve se mně stávalo, že jsem zazvonil na vchodové dveře střediska, řekl svoje jméno a z domovního telefonu se ozvalo: „A co u nás chcete?“ To už se teď neděje. Co přijde dál, to teď záleží hodně na mě. Věřím, že to bude dobré.
Daniel Freitinger (nar. 1971). Farář sboru Českobratrské církve evangelické v Písku a kaplan Diakonie Českobratrské církve evangelické – střediska Blanka. Vystudoval Evangelickou teologickou fakultu. Před příchodem do Písku působil jako farář v Domažlicích, v Kaplici a ve Svitavách.
