V Ústí nad Labem vzniklo nové pracoviště Diakonie

Manželé Junovi se nebojí výzev. Před pěti lety přišli do Ústí nad Labem, aby tu obnovili společenství evangelické církve, které téměř zaniklo. Začínali od nuly. Dnes se tu o nedělích pravidelně schází okolo dvaceti lidí. Před rokem k tomu manželé přibrali Diakonii. Jak se jí v začátcích daří? Balanční kameny trochu matou názvem. Vyrábějí se totiž ze dřeva. […]
Články

kategorie

10/03/2024

datum publikace

Dalibor Hála

autor článku

0

minut čtení

Manželé Junovi se nebojí výzev. Před pěti lety přišli do Ústí nad Labem, aby tu obnovili společenství evangelické církve, které téměř zaniklo. Začínali od nuly. Dnes se tu o nedělích pravidelně schází okolo dvaceti lidí. Před rokem k tomu manželé přibrali Diakonii. Jak se jí v začátcích daří?

Balanční kameny trochu matou názvem. Vyrábějí se totiž ze dřeva. Vyřízne se dřevěná kostka a ta se smirkovým papírem obrušuje ze všech stran. Vznikne nepravidelný útvar o mnoha hranách a ploškách. Kumšt pak spočívá v tom takto tvarované „kameny“ naskládat na sebe do výšky. Bez průpravy málokdo zvládne víc než pět kousků. Ale láká to; člověk neodolá dalším a dalším pokusům. Trénuje přitom soustředění, jemnou motoriku a v praxi si ověřuje zákonitosti rovnováhy a gravitace. Zvládnou to už děti od dvou let věku. Proto si balanční kameny často objednávají školky. Baví to však i dospělé.

Balanční kameny představují jen jednu položku ve škále výrobků chráněného pracoviště Diakonie v Ústí nad Labem. Teprve letos v lednu se začala dílna zařizovat. Dnes tu pod rukama osmi zaměstnanců vznikají věci od tradičních mýdel a svíček, až po originální školní tabuli určenou do vánoční aukce. „Většinou zatím testujeme prototypy,“  říká vedoucí dílny Martina Junová. Dílna zjišťuje, co se na trhu uchytí a co ne.

Cílem přitom je recyklovat, minimalizovat náklady spojené s výrobou. Dílna například odebírá z domácností přebytečné povlaky a šije z nich chňapky. Našla si také ochotného dodavatele dřeva, od kterého za symbolickou cenu dostává masivní prkna. Je to stěžejní materiál, který rozšiřuje možnosti kvalitní výroby. Té napomáhají i sofistikované přístroje, jako laser řízený počítačem. Dovede ze dřeva vyřezávat tvary na milimetr přesně podle návrhu. Vznikají tak třeba propagační předměty pro firmy, což je jedna z dalších možností, se kterou by chtělo ústecké pracoviště Diakonie prorazit na trhu.

Do divočiny

Když manželé Tomáš a Martina Junovi před pěti lety do Ústí nad Labem přišli, čekaly na ně podmínky vpravdě spartánské. Fara, která nyní poskytuje prostory též Diakonii, neměla kuchyň, koupelnu, nebylo jak zapojit pračku. Výživný start pro rodinu s dvěma dětmi, dvouletým a ročním. „Spali jsme na zemi, kde jsme si rozbalili matraci,“ vzpomíná Martina Junová„Byla to divočina.“

Veškerá energie mířila k tomu, aby se budova uvedla do obyvatelného stavu. Tomáš Jun se přitom jako farář soustředil na obnovu farního společenství, což mu dost zkomplikovaly dva roky pandemie covidu s přiškrcenými možnostmi sdružování. Rodina se také rozšířila o dalšího potomka. Takže i když na Diakonii pomýšleli manželé Junovi od počátku, úkolů se na ně ze všech stran valilo tolik, že diakonická práce musela počkat.

Až v posledních dvou letech se jim uvolnily ruce. Dům je opravený. Farní společenství se může scházet v důstojných prostorách. V přízemí funguje dobře zařízený volnočasový klub pro maminky s dětmi. I tak bývalá továrnická vila z devatenáctého století nabízela dost volného místa pro Diakonii. Po konzultacích s ředitelkou Diakonie Litoměřice Irenou Opočenskou se v Ústí rozhodli nezakládat vlastní středisko. Obnášelo by to nadlimitní množství administrativní práce. Ústecké pracoviště vzniklo jako součást Diakonie Litoměřice.

Dobrá zpětná vazba

Martina Junová původně počítala s tím, že jako maminka na rodičovské bude mít na starosti pouze design chystaných výrobků. Nakonec se ale rozhodla postavit do čela dílny jako vedoucí. „Strašně moc věcí se musím učit za pochodu,“ říká. Vedoucí je na necelý úvazek, aby si uchovala nějaký čas pro rodinu. S administrativou ji na malou část úvazku pomáhá kolegyně Ivana Páralová, sama maminka 4 dětí.

Dílenské prostory byly dokončené koncem minulého roku. Během svátků přebírali na ústecké faře nakoupené stroje. Po novém roce je začali vybalovat. Montovaly se stoly, židle, poličky. Do konce března nastoupil plný stav osmi zaměstnanců, kteří pracují v dílně dodnes. Všichni společně zažili náročný start, nikdo z nich nepřišel do hotového. Na druhou stranu – každý z nich si vlastníma rukama připravil a zabydlel svůj prostor. Díky tomu je ústecká dílna víc jejich, mohou si tu víc připadat jako doma.

Nábor zaměstnanců nebyl nijak těžký. Nabídky putovaly do sociálních agentur, organizací pro lidi s duševním onemocněním, domovů pro lidi s mentálním postižením. „Zájemců odpovědělo dost,“  říká Martina Junová. „Byla to pro nás dobrá zpětná vazba.“ Většina pracovníků a pracovnic dílny má omezení vlivem úrazu, náročné operace nebo psychického onemocnění. Jeden z pracovníků má lehké mentální postižení. Lze se tedy spolehnout na jejich samostatnost a schopnost zacházet se sofistikovanějšími přístroji. Hlídat se musí jen to, aby na pracovišti nevznikala zbytečná napětí, ve které mohu vyústit diskuse o domácí i světové politice.

Za hranice regionu

Ten hlavní úkol, který teď před ústeckým pracovištěm stojí, je najít odbytiště pro svoje výrobky. Ačkoliv je totiž Ústí nad Labem průmyslové velkoměsto, o exkluzivní rukodělné zboží, jaké v dílně vzniká, v něm není příliš velký zájem. Většina obyvatel žije z nízkých příjmů. V některých lokalitách se dá bez nadsázky mluvit o bídě. Město je známé silnou uměleckou komunitou navázanou na místní univerzitu. Podle Martiny Junové se ale tenhle svět s realitou města zatím nijak neprolíná. „Proto se potřebujeme se dostat do jiných regionů,“ říká.

Neustále tedy oslovuje firmy po celé republice. V jednání je spolupráce s českou kosmetickou firmou Ryor. Výrobky z dílny by se tak mohly prodávat na pobočkách firmy ve velkých českých městech. V Praze na Vyšehradě se téhož ujmou dva obchůdky, který se specializují na prodej výrobků z chráněných dílen. „Máme také v plánu oslovovat mateřské školky, hlavně ty waldorfské nebo Montessori,“  říká Martina Junová. Výukové metody jsou tam totiž založené na rukodělných pomůckách ze dřeva a dalších přírodních materiálů. To je směr, kterým se chce ústecká dílna vyvíjet.

Dílna Diakonie v Ústí nad Labem poskytuje chráněná pracovní místa. Ta se zřizují pro lidi, kterým zdravotní znevýhodnění brání v uplatnění na běžném trhu práce. Na jejich mzdu a částečnou úhradu provozních nákladů pracoviště přispívá Úřad práce.

Nejnovější články

Načítání příspěvků...