Někdy v roce 1987 zašel tehdejší předseda městského národního výboru na evangelickou faru, že potřebuje vyřídit takovou maličkost. Město Klobouky u Brna prodávalo chátrající vilu jednomu z velkých socialistických podniků. Soudruzi už se dohodli, zbývalo jenom zúřadovat kupní smlouvu.
A tu se vyjevil jistý zádrhel. Všichni v Kloboukách měli za samozřejmé, že od znárodňování v roce 1948 patří vila, kterou zbudovali manželé Odstrčilovi, obci. Vlastnická lejstra však mluvila jinak: dědicem a vlastníkem nemovitosti i s přilehlými pozemky je evangelická církev.
Dům sice komunisté církvi de facto sebrali, nikdo se ale v divokých dobách znárodňování neobtěžoval s tím, aby to legalizoval. De jure patřilo všechno stále evangelíkům. Předseda národního výboru se domníval, že tuto dávnou chybku snadno napraví a farář mu jedním podpisem prodej bez odporu odsouhlasí. Jenomže na faře narazil na Jiřího Grubera. A ten řekl – ne.
Aniž by to Jiří Gruber tehdy tušil, provázal tímto svým gestem odporu svůj život s Diakonií, které pak zůstal věrný po celý život.
Co ti nepatří, neprodávej
Evangelický farář Jiří Gruber zemřel ve čtvrtek 18. září 2025. Jak v církvi, tak v její Diakonii odvedl obrovský kus práce – svou urputností, tahem na branku, vůlí organizovat a odvahou. Právě odvaha byla potřeba, když se postavil za vlastnická práva církve proti komunistické moci.
V roce 1987 stále platí, že zatímco komunisté a jejich státní aparát drží veškerou moc, křesťané jsou občany druhé kategorie. Stačí pravidelné návštěvy kostela, aby dětem hrozily problémy ve škole, dospělým v zaměstnání. Závažnost těchto problémů nelze odhadnout. Státní moc je v tom svévolná a nevypočitatelná. Na farářky a faráře dohlíží přidělení úředníci. Pokud duchovním odeberou takzvaný „státní souhlas“, jdou dotyční k lopatě.
Říci za takových podmínek státní moci důrazné NE, jak to udělal v roce 1987 kloboucký farář Jiří Gruber, chtělo velkou rozhodnost. Nemohl si být jistý ani tím, že se za něj postaví sama evangelická církev, která vystupovala vůči tehdejšímu režimu často přehnaně opatrnicky. Odvahu ale našli i další lidé z církve. Proběhlo právní dokazování a na jeho konci muselo město Klobouky nerado přistoupit na to, že když mu vila nepatří, tak mu skutečně nepatří – a nemá ji co prodávat třetí straně.
Zpětně viděno však na této ztrátě vydělala nejen sama obec, ale i široké okolí. Znovuzískání vily manželů Odstrčilových položilo základy dnešní Diakonii Betlém, která provozuje špičkové sociální služby nejen v Kloboukách u Brna.
Nové obzory
Využití znovunabytého majetku se chvíli hledalo. Ve hře byly i jiné varianty než sociální služby. Ty se však ukázaly jako nejpotřebnější. Pomohly také mezilidské kontakty. Jiří Gruber se seznámil s lidmi, kteří měli promyšlený projekt pomoci pro dospělé s těžkým tělesným hendikepem a hledali vhodný prostor. Tím prostorem se stala vila manželů Odstrčilových. Ovšem až poté, co prošla opravami. Šlo přeci jen o zanedbaný objekt, který naposledy sloužil jako skladiště. Dobrovolníci nejen z kraje, ale z celé republiky tu odpracovali stovky hodin.
První klienti a jejich asistenti se začali do vily stěhovat v příznivějších politických podmínkách, po pádu komunistického režimu. Pod záštitou Jiřího Grubera tu vznikla unikátní komunita. „Pracovali jsme ve čtrnáctidenních cyklech. Čtrnáct dní práce, čtrnáct dní volno. Práce znamenala nastěhovat se jako asistent do pokojíčku jednoho člověka s postižením a celý týden společně fungovat od rána do večera,“ vzpomíná nynější ekonom a člen správní rady Diakonie Betlém Tomáš Vostřák. „Jsem rád, že jsem to ještě stihl zažít. Tehdy nebylo úplně běžné potkávat se s lidmi, kteří měli nějaký tělesný hendikep. Za komunistů byli odsunutí do ústavů někde v lesích v pohraničí a teprve postupně docházelo k jejich návratu do běžné společnosti. Příchod do Diakonie Betlém mi otevřel úplně nové obzory; ovlivnil mě a zformoval.“
Síla slova
S následnou postupnou proměnou Diakonie Betlém v standardní sociální službu se Jiří Gruber přesunul z řídících pozic do pozic kontrolních. Řízení Diakonie pohlcovalo čas i energii a Jiří Gruber stále pracoval na plný úvazek jako farář Českobratrské církve evangelické. Vedle běžných farářských povinností se věnoval mládeži. Jako aktivní muzikant se zasloužil o vydání kultovního zpěvníku Svítá plného duchovních písní inspirovaných mimo jiné soudobým folkem. Předsedal dlouhá léta synodu Českobratrské církve evangelické (obdoba parlamentu).
V dozorčích radách Diakonie Betlém i zastřešující Diakonie Českobratrské církve evangelické Jiří Gruber často vystupoval velmi ostře a důsledně. Vedlo to k častým a vleklým napětím. „Někdy vztah mezi dozorčí radou vedenou Jiřím a managementem Diakonie ČCE připomínal dva zápasníky zaklesnuté do sebe,“ vzpomíná dlouholetý ředitel Diakonie Betlém Petr Hejl. To však nic neměnilo na tom, že Jiřího Grubera všichni respektovali jako velkou osobnost a autoritu.
Petr Hejl vyzdvihuje jeho dar slova: „Na dobročinné aukci Diakonie Betlém před dvěma lety už na tom byl Jiří špatně. Nemohl ani stát, na pódiu seděl zkroucený na židličce. Když ale promluvil, vystřihl z patra dokonale vypointovaný fejeton, že by to mohl český rozhlas bez jediné změny rovnou odvysílat.“ Nejde však jen o řečnický talent, ale také o obdarování duchovním slovem. „Jiří dovedl vystihnout, čím společenství, ke kterému promlouvá, žije. Jeho slovo kolikrát ťalo do živého. Člověka to zasáhlo někde v hloubce,“ vzpomíná Petr Hejl.
Kruh se uzavřel
Vila manželů Odstrčilových, kterou to všechno začalo, dnes nabízí odlehčovací službu. Ta pomáhá při domácí péči. Aby si pečující mohli odpočinout, na kratší či delší čas svěří svého blízkého profesionálům odlehčovací služby, kteří se o něj v bezpečném prostředí postarají. Službu využíval v poslední fázi svého života i Jiří Gruber. Při jeho pobytech ho chodili navštěvovat přátelé z Klobouk i okolí. „Říkal mi, že takhle nějak si to představoval. Že tu sám jednou najde zázemí,“ vzpomíná Petr Hejl. „Byl to náš poslední rozhovor. Zakončili jsme ho modlitbou.“
