S farářem Michaelem Pfannem o jeho spolupráci s Diakonií ve Vrchlabí
Diakonie pomáhá lidem, kteří často zažívají hraniční životní situace. Takový úkol naléhavěji zpřítomňuje otázky po smyslu života. Proto je součástí služeb Diakonie spirituální péče. Nabízí možnost objevovat hodnoty, kterým je možné důvěřovat. Nově jsou profesionálním pilířem spirituální péče v Diakonii kaplani. S farářem Michaelem Pfannem jsme mluvili o jeho cestě ke kaplanství ve škole a středisku Diakonie ve Vrchlabí.
V sedmnácti letech jste se rozhodl, že budete evangelickým farářem. Už tehdy jste o tom uvažoval v souvislosti s Diakonií?
Vůbec. Bydleli jsme na vesnici, žádné středisko ani škola Diakonie poblíž nefungovaly. Představy o Diakonii jsem měl minimální, a to i při studiu na Evangelické teologické fakultě, kde lze studovat obor „diakonika“. Já se ale zajímal o moderní církevní historii. Až když jsem nastoupil jako farář do Vrchlabí, začala má intenzivní spolupráce s Diakonií. Nejprve se speciální školou, následně i se střediskem.
Jak k tomu došlo?
Spolupráci se školou Diakonie jsem zdědil po své předchůdkyni. Šlo o takzvané biblické hodiny, což je podle mého nepřípadný název. Reálně chodím do školy mezi děti i dospělé s postižením, se kterými zpíváme, vyprávíme si biblické příběhy a hrajeme hry.
A spolupráce se střediskem?
Asi měsíc po svém příchodu do Vrchlabí jsem zašel na oběd s tehdejším ředitelem střediska Tomášem Hawlem, abychom se poznali. Velmi rychle jsme si padli do noty, což trvá dodnes. Při našem prvním setkání jsme domluvili spolupráci na festivalu, který jsem plánoval ve Vrchlabí uspořádat. Tak začala intenzivní spolupráce se střediskem.
O jaký festival jde?
Jmenuje se Festival Zahrada. Letos plánujeme šestý ročník. Přivážíme do Vrchlabí kulturu lehce alternativního typu: hudbu a divadlo. Zároveň vytváříme prostor pro setkání lidí všech generací včetně rodin s dětmi. Festival se koná na farní zahradě, kterou sdílíme s Diakonií a spolkem Tamar, jenž vzešel z našeho sboru. Výtěžek ze vstupného první roky podporoval středisko Diakonie, loni místní faru.
Měl jste zkušenost s lidmi s postižením ještě před tím, než jste začal spolupracovat s Diakonií?
Neměl, cítil jsem před nimi zvláštní ostych. Moji blízcí přátelé pořádali pro lidi s postižením tábory. Nikdy jsem nenašel odvahu se do toho také zapojit. Neměl jsem důvěru, že bych s lidmi s postižením zvládl pracovat.
Jak jste se cítil, když jste poprvé mířil mezi lidi s postižením do speciální školy?
Všelijak, ale rychle mě to přešlo. Zjistil jsem, že žáci jsou velmi vděční lidé. Veselí, akční. Programy, které pro ně připravuji, je těší. Stejně jako já neumějí moc zpívat, ale zpívají rádi, takže si to společně užíváme. Hlavně když hodně mlátím do kytary… Dobrá je i spolupráce s učitelkami a asistentkami.
Má takové setkávání nějaký duchovní rozměr, nebo jde spíš o zábavu?
Jsou různé formy, jak o věcech víry komunikovat. Forma, kterou používám ve škole Diakonie, má blízko k tomu, jak se v církvi pracuje s dětmi. Začneme písničkami z evangelického zpěvníku Svítá. Konkrétně to bývá písnička Díky, kterou žáci školy milují, znají ji nazpaměť. Potom vyprávím příběhy z Bible, které se zapojením žáků dramatizujeme nebo podpoříme obrázky. Co z toho jim zůstane v hlavách, je stejně nedohledatelné, jako je to nedohledatelné u lidí, kteří přijdou v neděli do kostela. Vždy se však snažím, aby moje vyprávění mělo nějakou eticky zobecnitelnou pointu: třeba chovat se slušně k druhým lidem. Mám pocit, že toto minimum si část žáků odnést může.
Mluvil jste také o učitelkách a asistentkách školy. Jak vás jako kaplana vnímají?
Zatím moc nevím. Občas zaslechnu, že mé povídání bylo zajímavé. U dospělých ve škole se mi ale zatím nepodařilo prolomit bariéru ostychu. Zaměstnanci Diakonie mají většinou s křesťanstvím minimum společného. Jako kaplan mezi ně přicházím s něčím novým a mluvím na ně jazykem, který nemají zažitý. K osobním rozhovorům se zaměstnankyněmi školy se zatím dostanu výjimečně.
Ve středisku Diakonie je to podobné?
Tam moje kaplanství začalo oficiálně až loni v lednu. S paní ředitelkou Bárou Tauchmanovou Omrtovou pořád hledáme, jak to dělat. Účastním se setkání zaměstnanců služeb. Jejich vedoucím paní ředitelka navrhla, aby se se mnou individuálně setkali. To dopadlo výborně. S každým jsem si povídal a měl jsem dojem, že nejvíc dělám to, k čemu jsem obdařený. Základ kaplanství vidím v navazování vztahů. To teď ve středisku probíhá.
Kaplanství v Diakonii nemá být misií. Čím tedy má být?
Neumím jednoznačně odpovědět. Kaplanství vnímám hlavně jako podporu zaměstnanců, která se děje skrze osobní vztah a rozhovor o důležitých věcech, jež člověk prožívá. Má blízko k psychoterapii, ale nenahrazuje ji. Spíše poskytuji prostor, ve kterém se člověk může vypovídat – klidně bez ladu a skladu.
Patří ke kaplanství i nějaké rituály?
Ano, třeba vánoční setkání. Se zaměstnanci jsme se sešli v kostele, pronesl jsem krátké povzbuzení a pak jsem pro všechny připravil hospodský kvíz. Byl to pěkně strávený společný čas. Nebo když končil bývalý ředitel střediska Tomáš Hawel, poprosil mě, abych si vzal na starosti rozlučku. Tam zazněla i modlitba. S tím ale bývám opatrný, aby nikdo neměl pocit nějakého misionářského tlaku.
Můžete se vlastně jako farář, který mluví jazykem protestantského křesťanství, nějak potkat s lidmi, kteří vyrůstali mimo církve a křesťanský jazyk nemají zažitý?
Existuje podle mě nejmenší společný jmenovatel: něčemu věříme a jde nám v životě o vztahy. Zde se sejdeme. Pak se vzájemným respektem mluvíme o tom, co je nad tímto jmenovatelem.
Dají se najít témata, která jsou pro rozhovory se zaměstnanci Diakonie typická?
Třeba překrývání pracovního a osobního života. Přetížení je přítomné v sociálních službách téměř všude. Snadno se člověku stane, že neuhlídá hranice. Vydává se klientům, kolegům na úkor své rodiny. Uspokojivě se to nyní vyřešit nedá, mimo jiné proto, že práce v sociálních službách je obrovsky náročná a těžce podfinancovaná. Za to nemůžou ani vedoucí služeb, ani ředitelka střediska. Učinit tohle téma předmětem rozhovoru ale má význam. Může to být počátek řešení.
Změnila spolupráce s Diakonií váš pohled na vaše povolání?
Diakonie je sice nominálně evangelická, ale stojí na lidech, kteří fakticky s církví mnoho společného nemají. Přemýšlejí často o stejných věcech jako já, ale jiným způsobem. Setkávání s nimi pro mě představuje jeden z pomyslných kanálů, ve kterém sleduji, jak vypadá svět mimo evangelickou bublinu. Pro mě je důležité překračovat hranice církve. Proto organizujeme festival a pořádáme různé besedy o aktuálních tématech třeba s novináři. Jako sbor se snažíme být součástí komunity ve Vrchlabí. Spolupráce s Diakonií je jednou z cest, jak se s místními propojit.
Michael Pfann (1988) pochází z farářské rodiny. Studia Evangelické teologické fakulty zakončil doktorátem. Ve své dizertaci (pod titulem K svobodě je dlouhé putování vyšla knižně) odborně zpracoval život Českobratrské církve evangelické za tzv. normalizace. Na faru do Vrchlabí přišel v roce 2020. Do kaplanské služby ve škole a středisku Diakonie ve Vrchlabí byl slavnostně uveden loni v květnu. Je ženatý, má tři děti.
