Paní Lenka a pan Stanislav si vytyčili cíl. Cesta za ním nebyla snadná. Museli projevit velkou vytrvalost. Měli také štěstí. Našlo se dost lidí, kteří je podpořili. Zásadně pomohly sociální pracovnice ze služby sociální rehabilitace Diakonie Valašské Meziříčí. Nic ale nemohlo nahradit vlastní odhodlání, nasazení a poctivou práci Lenky a Stanislava.
Oba se narodili s lehčím mentálním znevýhodněním. Když se poznali, zamilovali se. Chtěli svatbu. Netušili, kolik překážek je na cestě ke svatebnímu obřadu čeká. Od prvních chvil vztahu si však byli navzájem oporou. Ostatně – když se pan Stanislav ocitl v ohrožení života, byla to paní Lenka, kdo mu svou duchapřítomností zachránil život. Dnes jsou svoji. A tohle je příběh jejich cesty k manželství.
Jiskra přeskočila na pracovišti
Seznámili se v práci, v sociálním podniku, který vznikl v rámci Diakonie Valašské Meziříčí. Dnes působí nezávisle na Diakonii. Dělá však stále to samé. Jako sociální podnik vytváří pracovní místa pro lidi se znevýhodněním. Ti rozvážejí obědy, čistí vozidla, uklízejí kanceláře a domácnosti. Také vyrábějí luxusní pralinky.
Paní Lenka se do sociálního podniku přihlásila přes inzerát. Vyhledala si ho na internetu. V inzerátu si přečetla, že hledají uklízečky. Žila z invalidního důchodu. Chtěla však pracovat. Věděla, že na to má. Sehnat si práci pro ni ale nebylo vůbec snadné. Často ji odmítali. Za kladnou odpověď proto byla ráda. Nastoupila v červnu 2021. Každé odpoledne uklízela v kancelářích Diakonie. Pak chodila uklízet i jinam, třeba do různých firem. A pan Stanislav ji zaučoval.
První vlaštovky
Do sociálního podniku nastoupil dříve. Měl za sebou pohnutý osud. Dvacet pět let strávil ve velkém domově pro dospělé muže s mentálním handicapem v Zašové nedaleko Valašského Meziříčí. Pracoval tam mimo jiné jako pomocná síla v kuchyni. Když se začalo s rušením velkých ústavů, patřil k prvním mužům, kteří z domova v Zašové vyrazili do světa. „Byli jsme takové první vlaštovky,“ vzpomíná pan Stanislav.
Pánové přešli do podporovaného bydlení. Diakonie jim také zprostředkovala zaměstnání.
Když jsou dva, je to lepší
Když začal pan Stanislav paní Lenku zaučovat v práci, hned ji zaujal. „Povahou,“ říká paní Lenka. Dokázal ji vyslechnout, když mu vyprávěla o svém životě a svých problémech. „A poradil mi,“ dodává. Působilo na ni také, že se pan Stanislav choval hezky nejen k ní, ale také k ostatním lidem. „Zakoukala jsem se do něj. A jako první ho oslovila,“ shrnuje paní Lenka.
Pan Stanislav se přemlouvat nenechal. „Vycházeli jsme si vstříc, měli jsme se rádi,“ vzpomíná. „Důvěřovali jsme si a neměli jsme před sebou žádná tajemství,“ dodává. Často spolu chodili po práci do restaurace Manský dvůr a tam si povídali. Padlo tam také rozhodnutí, že se vezmou. „Chtěl jsem manželství, abych nebyl sám,“ vzpomíná pan Stanislav. „V bytě je samotnému člověku smutno. Rádio, televize, knížka – to chvíli potěší, ale když jsou dva, je to lepší. Přivítají se, popovídají si, někam spolu vyrazí.“
Příkladná příprava
Evangelický farář Daniel Heller měl jasno hned. Když za ním Lenka se Stanislavem přišli s prosbou, aby vedl jejich svatební obřad, neváhal jim vyjít vstříc. Lidi s mentálním znevýhodněním sice nikdy neoddával, ale celý život se mezi nimi pohybuje. Oba snoubence znal z Diakonie Valašské Meziříčí, kde dříve působil jako kaplan. V jejich rozhodnutí ke svatbě je neváhal podpořit.
„Oba jsou to lidé schopní převzít odpovědnost,“ říká Daniel Heller. „A je skvělé, že se mají rádi a chtějí být jeden druhému oporou.“ Ani u pana Stanislava a paní Lenky si samozřejmě nebyl na sto procent jistý, že spolu po celý život vydrží. Zná páry lidí s mentálním znevýhodněním, kteří spolu nějaký čas žili, ale pak se rozešli.
Ale to se děje všem. I párům takzvaně normálním.
Těch oddal Daniel Heller mnoho. Jak sám vzpomíná, někdy míval při přípravách na svatbu o trvalosti budoucího manželství větší pochybnosti, než když připravoval pana Stanislava a paní Lenku. Ty naopak obdivoval pro jejich poctivost, s jakou k přípravě na uzavření manželského svazku přistupovali. „Byla příkladná,“ vzpomíná.
Budoucí oddávající měl tedy jasno. Kdo ale z počátku jasno neměl, byly úřady. Čímž se dostáváme k tomu, proč od rozhodnutí paní Lenky a pana Stanislava vzít se uběhly dlouhé čtyři roky, než se konala svatba.
Tomu dáme razítko?
Pan Stanislav má omezenou způsobilost ke správním úkonům a svatba je právní úkon. Uzavřít sňatek tedy nemohl. Paní Lenka zase byla v exekuci. V minulosti podepsala nevýhodnou smlouvu. Lidově řečeno – „nalítla šmejdům“.
Cesta snoubenců ke svatbě tedy vedla jedině přes soud. Ten mohl vydat rozhodnutí, že pan Stanislav sňatek uzavřít může. Odborně řečeno: ze Stanislavovy omezené způsobilosti ke správním úkonům mohl soud vyjmout právo na uzavření sňatku. Dotčené orgány se do tohoto rozhodnutí ale nijak nehrnuly. Pána, který úředně není svéprávný, si chce vzít paní, která je v exekuci. Není to podezřelé? Tomu máme dát razítko?
Spolupráce na mnoha tématech
Jiní by to v takové situaci dávno vzdali. Ne ale paní Lenka a pan Stanislav. Pracovali tak, aby se svatební obřad uskutečnil se vším všudy. Pomalu a vytrvale. Průvodkyněmi jim přitom byly sociální pracovnice služby Sociální rehabilitace Diakonie Valašské Meziříčí. Služba podporuje klienty v tom, aby žili běžným způsobem života a reaguje na jejich aktuální potřeby a přání. Služba dnes podporuje 52 klientů.
Základním pojivem mezi službou a klienty je vzájemná důvěra. Tu paní Lenka a pan Stanislav ke službě dávno měli. S důvěrou se proto obrátili na sociální pracovnice se svým plánem vzít se. Pracovnice oba snoubence vyslechly a sepsali z nimi takzvanou „zakázku“. Mohli bychom ji také nazvat individuálním plánem, který pojmenovává i úskalí na cestě k cíli a dává doporučení, jak je zdolávat.
Týkalo se to mnoha témat. Šlo o podporu finanční gramotnosti, porozumění právním věcem, kooperaci s opatrovnicí, s úřady a institucemi. Sociální pracovnice také byly k dispozici pro rozhovory o běžných tématech života.
Paní Lenka si například naplánovala, jak splatí své závazky a vymaní se z exekuce. Pan Stanislav zase musel zapracovat na cestě k žádoucímu soudnímu rozhodnutí. Stav plnění „zakázky“ pracovnice služby sociální rehabilitace spolu s Lenkou a Stanislavem průběžně vyhodnocovaly. Při složitějších jednáních na soudech a úřadech je doprovázely.
Tehdy šlo o život
Úskalí, kterých bylo potřeba překonat, bylo mnoho. Některá z nich byla nepředvídatelná a velmi dramatická.
Stalo se to v časech pandemie Covidu. Pana Stanislava tehdy začalo kolem půlnoci silně bolet břicho. Vyrazil na pohotovost. Přetížení lékaři ho ale poslali domů – že to přejde. Nepřešlo. Druhý den už byly bolesti nesnesitelné. Když paní Lenka viděla svého partnera, jak se bolestí plazí po zemi a přestává komunikovat, společně se sousedkou zavolaly záchranku.
Paní Lenka tak panu Stanislavovi zachránila život. Když sanitka přijela, záchranáři viděli, že jde do tuhého. Pan Stanislav měl prasklý vřed. Zásah přišel na poslední chvíli.
Před Bohem i před úřady
Už jen tím Lenka a Stanislav dokázali, že k sobě patří. S jejich svatbou to ale do poslední chvíle nebylo jisté.
Aby nečekali donekonečna, naplánovali si její datum. Zařídili vše potřebné k obřadu i veselce. Odpracovala to hlavně paní Lenka.
Napětí ale panovalo veliké. Potřebná rozhodnutí soudů a úřadů sice byla na dobré cestě, nikdo si ale netroufal odhadnut, zda se všechny procesy dokončí do plánovaného data svatby. Připraven byl záložní plán: provést obřad jako církevní požehnání s tím, že úřední svatba se uskuteční později.
Nakonec vše šťastně dopadlo. Paní Lenka a pan Stanislav se vzali 4. října 2025 – jak před Bohem, tak před úřady, které sice na poslední chvíli, ale přece dodaly všechna potřebná rozhodnutí včas.
Plnohodnotná přátelství
Paní Lenka měla za svědkyni dlouholetou kamarádku z dětství. K oltáři ji vedla maminka. Pan Stanislav měl za svědka Zbyňka Prného z Diakonie Valašské Meziříčí. Protože se svými rodiči od dětství nebyl v kontaktu, k oltáři ho vedla bývalá kolegyně ze sociálního podniku. Oddával Daniel Heller.
„Tehdy se mi znovu potvrdilo, že lidé se znevýhodněním dokáží vytvářet plnohodnotná přátelství,“ vzpomíná. „Zažil jsem svatby, které měly podivně hluchou atmosféru. Lenka a Stanislav však kolem sebe měli přátele. Oni dva umí vytvářet pěkné vztahy. Na svatbě to bylo poznat.“
Obřad se konal v evangelickém kostele ve Valašském Meziříčí. Veselka v nedaleké Valašské Bystřici, kde strýc paní Lenky vede hospodu. Osmnácti svatebčanům hrál DJ k poslechu i tanci.
Na svatební cestu vyrazili novomanželé do Znojma. Bydleli v hotelu U Divadla. Prošli si vyhlášené znojemské podzemí, chrámy, podívali se na křížovou cestu a ohromně si tento vinařský kraj užili. „Měli jsme krásné azůro,“ vzpomíná pan Stanislav.
Všechno jde
Jak vypadá jejich společný život dnes? Paní Lenka chodí každý den do práce na odpolední směny. Od čtyř do osmi uklízí ve firmě Jacobs. Když je potřeba, zaskočí i na dopolední nebo víkendovou směnu. Práci si našla přes internet. Dopoledne paní Lenka doma uklízí a vaří. Pan Stanislav pere a myje nádobí. Rok byl teď doma pro zdravotní problémy. S podporou služby sociální rehabilitace hledá možnosti, jak se znovu zařadit do pracovního procesu, byť v omezeném rozsahu.
Flintu do žita ale rozhodně nehází. Ví, že se má na koho obrátit. „Pokud se lidi shodnou a pomohou, všechno jde,“ říká. S manželkou se nevzdali, i když se jejich cesta ke svatbě zdála nekonečná. Nevzdají se ani teď.
