Dobročinnost má mnoho tváří. Jednou z nich může být dar prostřednictvím závěti. Ve světě nejde o nic neobvyklého. Nejen lidé movití, ale i lidé s obyčejnými celoživotními příjmy prostřednictvím svých závětí podpořili vědecké, umělecké či sociální projekty. Jak ukazují příklady z Diakonie, i v Česku závěti pomáhají. Díky závětem konkrétních laskavých lidí mohla Diakonie dotáhnout do zdárného konce projekty, které dlouhodobě pomáhají desítkám klientů a jejich rodinám od dětí až po seniory.
Dobročinné aktivity měly v životě pana Ladislava Hanuse z Rané u Hlinska vždy důležité místo. Na pomoc lidem nezapomněl ani ve své závěti. Zatímco svůj dům a zahradu odkázal vzdálenému příbuznému, který o něj v posledních letech života pečoval, peněžní prostředky a 13 hektarů úrodných polí rozdělil Diakonii Českobratrské církve evangelické a dvěma dalším organizacím. Díky štědrému daru mohla Diakonie účinně reagovat na narůstající poptávku od rodičů dětí s těžším postižením a náročnějšími podobami autismu. Rodiče se často ocitají v bezvýchodné situaci: školy – a to i ty specializované – jejich děti odmítají.
Vzdělání dětí a péče o ně pak zůstává celý den na rodičích, většinou maminkách, což pro rodinu představuje často nezvladatelnou zátěž. „Doma s mým synem šijí všichni,“ říká maminka čtrnáctiletého Šimona, kterému byl diagnostikován autismus. „Běhá po bytě, křičí, zkoumá obsah skříní, zalézá do nich. I do těch, které jsou u stropu. Kuchyni před ním zamykáme, protože pořád otvírá ledničku, chce ochutnávat. Nemůžu dělat domácí práce. Při žehlení například nemám jistotu, že syn nepřiběhne a neplácne rukou na rozpálenou žehličku. Když vařím, pořád mi leze do hrnců a chce zkoumat jejich obsah.“ Šimon navštěvuje speciální školu Diakonie v ulici V Zápolí v pražské Michli. „Je to pro nás naprosto zásadní,“ zdůrazňuje jeho maminka. „Učitelky a asistentky ve škole mají větší autoritu než my doma. Mohou chtít po Šimonovi daleko víc. Zároveň díky své odbornosti a zkušenosti ví, jak udržovat v nárocích na Šimona rozumnou míru. Pro Šimona je klíčové, aby dostával přiměřené podněty a učil se sebepřekonávání.“
Pro rodiče jako je Šimonova maminka škola V Zápolí předloni rozšířila své kapacity o čtyřicet nových míst. Vedle čtyř tříd získali žáci také novou tělocvičnu, relaxační místnost i prostory pro schůzky s rodiči či individuální práci s žáky. Letos škola V Zápolí opět rozšiřuje kapacity: otvírá další tři nové třídy se čtyřiadvaceti místy. Pro desítky rodin z Prahy a Středních Čech to znamená obrovskou úlevu a mimořádnou pomoc.
Dar ze závěti pana Ladislava Hanuse se na této pomoci podílí významnou měrou. Díky dobrovolným dárcům, jako je on, mohou děti s těžkými handicapy získávat tolik potřebnou podporu a vzdělání v příjemném a podnětném prostředí.
Vždycky Nové Město
Když se paní Holíková před třemi lety probudila z narkózy po operaci, bylo jasné, že se její myšlení už nevrátí do původních kolejí. Od operace žije paní Holíková s onemocněním demence. Stále je velmi vitální, energická, ráda si povídá a vyráží na procházky. Neopouští ji smysl pro humor. Ke svému životu ale potřebuje stálou dopomoc druhého člověka. Toto roli nadlouho převzala její dcera. Cítila se ale čím dál více vyčerpaná. „Zkoušela jsem mít maminku doma,“ říká. „Nešlo to. Ona mi utíkala. Chtěla domů, do svého. I když jsem to měla dost dobře pod kontrolou, měla jsem strach.“
V té době Diakonie budovala v Novém Městě na Moravě domov pro lidi s demencí nazvaný Pomněnka. Pro dceru a všechny blízké paní Holíkové to byla záchrana. Domov Pomněnka byl od počátku plánován jako zařízení rodinného typu pro klienty z Nového Města a blízkého okolí. Jejich blízcí za nimi mohou dorazit téměř kdykoliv a mají to z domova kousek. I klienti zůstávají v místě, na které jsou celoživotně zvyklí. To pro paní Holíkovou bylo zásadní. Nové Město na Moravě totiž miluje nadevše. Vyrostla tu, pracovala tu, sportovala tu a miluje okolní přírodu. Teoreticky by mohla nastoupit do nějakého zařízení pro lidi s demencí v kraji. K tomu by se ale nikdy nenechala přemluvit. Díky Domovu Pomněnka dál zůstává ve svém milovaném městě. Žije v krásném domácím prostředí, kde ji pomáhá profesionálně vyškolený personál. Dcera už nemusí nést veškerou tíži péče o svou maminku. Zároveň ji může kdykoliv navštívit, aniž by musela překonávat desítky kilometrů.
Domov Pomněnka slavnostně otevřel před rokem. Letos získal ocenění Stavba roku 2024 v Kraji Vysočina. Porota ocenila architektonický styl a pečlivě promyšlené vnitřní prostředí, které vytváří útulnou domáckou atmosféru.
Vytvořit něco takového bylo možné jen díky přispění stovek dobrovolných dárců. Jedním z nich byl pan Miroslav Šefrna z Vysočiny. Diakonii podporoval už za svého života a myslel na ní i ve své závěti. Právě štědrý dar ze závěti pana Šefrny přispěl k tomu, že dnes Domov Pomněnka stojí, slouží klientům a jejich rodinám, sbírá ocenění. Miroslav Šefrna by byl na tuto důležitou stopu, kterou ve svém rodném kraji zanechal, jistě hrdý. I o něm platí heslo – pomáhal jsem za života, pomáhám i po něm.
Přes propast času
Někteří dárci ostatně takto pomáhají i desítky let po své smrti. To je příklad malířky Heleny Emingerové narozené v roce 1858. Tato mimořádná žena jako jedna z prvních Češek vystudovala malířství – v Praze, Paříži či Mnichově. Portrétovala evropské šlechtice a ve své volné tvorbě se novátorsky zaměřovala na sociální motivy. Ve svých dílech zachycovala například děti ze sirotčince.
Zemřela v roce 1943. Svou monumentální sbírku sedmdesáti pěti obrazů a dvou set grafik věnovala České Diakonii, předchůdkyni Diakonie Českobratrské církve evangelické. Dějiny nepřály tomu, aby bylo možné dar náležitě využít. Jen co skončila nacistická okupace, nastoupil komunismus a s ním konec Diakonie. Umělecká díla zůstala schovaná ve skladišti českobratrské církve a čekala na svůj čas. Ten přišel po pádu komunismu, ale ne hned. Bylo potřeba vyjasnit komu obrazy a grafiky vlastně náleží, když původní obdarovaná organizace zanikla. Vyjasnit se také muselo to, jak s darem naložit, aby to odpovídalo záměru dárkyně. Nakonec výtěžek z prodeje uměleckých děl putoval dětem – na rozvoj speciálního školství Diakonie. Věříme, že Helena Emingerová, která měla k potřebným dětem blízko, by souhlasila.
Koalice Za snadné dárcovství, jíž je Diakonie členem, vyhlašuje každoročně Měsíc dobročinné závěti u příležitosti Mezinárodního dne závětí 13. září. V desítkách zemí po celém světě se v tento den děkuje dárcům a dárkyním, kteří se rozhodli dobročinné organizace závětí podpořit. Během Měsíce dobročinné závěti si připomínáme, že prostřednictvím i malého daru ze závěti je možné přispět k řešení závažných problémů, pomoci zlepšit život těm, kteří to potřebují, a naplňovat tak svou vizi lepšího světa.
