Azylové domy se často zařizují podle pravidla „čím hůře, tím lépe“. Z motivačních důvodů bývá jejich vybavení hodně spartánské, aby se klienti v azylových domech nezabydlovali a hledali řešení své složité životní situace.
Diakonie Litoměřice to před časem zkusila jinak. Jeden ze svých azylových domů vybavila co nejlépe. O důvodech a výsledcích tohoto experimentu jsme mluvili s Vladimírou Tomášovou, metodičkou a koordinátorkou azylových domů Diakonie Litoměřice.
Start z nuly
Všechno odstartoval šťastný souběh okolností. Díky přesunu služby chráněného bydlení získala Diakonie Litoměřice volné prostory. V podstatě se jednalo o sedm malých bytů od garsonky po byty 2 + 1. V krajské síti sociálních služeb se zároveň uvolnila kapacita lůžek pro azylové domy. Přeloženo do běžné řeči to znamená, že kraj poptával službu azylového domu, kterou byl připraven financovat. Diakonie Litoměřice na poptávku odpověděla a začala budovat nový azylový dům. Díky tomu, že vznikal od nuly, si bylo možné položit některé základní otázky.
Bludný kruh
Jednu ze stálých bolestí azylových domů bychom mohli pospat tak, že se do nich klienti vracejí. To není cíl. Člověku, který vlivem složité životní situace přišel o střechu nad hlavou, má azylový dům sloužit jako přechodné řešení. Dočasný azyl spolu s podporou sociálních pracovníků umožňuje, aby se člověk dostal z nejhoršího a začal zase žít co nejběžnějším způsobem života – tedy začal i normálně bydlet. Proto také klient může pobýt v azylovém domě jen časově omezenou dobu, obvykle jeden rok maximálně.
V praxi se však často stává, že lidé v nouzi putují mezi azylovými domy v jakémsi bludném kruhu. Jeden dům po ročním pobytu opustí, požádají o pobyt v jiném. Po roce zase hledají další. Často se vracejí do toho původního. Místo toho, aby se postupně stavěli na vlastní nohy, jako by propadali závislosti na sociální službě. Pracovníky azylových domů tohle trápí. Přemýšlejí, jak onen bludný kruh rozetnout.
Zjistit, o co přicházím
V Diakonii Litoměřice nad tím přemýšleli také. Když své plány ohledně azylového domu konzultovali, zaslechli také doporučení: „Hlavně, ať se jim u vás nelíbí, ať chtějí od vás pryč.“
Po zvážení všech pro a proti se rozhodli pro opačný postup. „Nechtěli jsme jen poskytnout přístřeší,“ říká Vladimíra Tomášová. „Rozhodli jsme se vytvořit důstojné a bezpečné místo, které lidem pomůže znovu získat stabilitu, chuť do života a přirozenou motivaci ke změně.“
K rozhodnutí vedla mimo jiné následující úvaha: v azylových domech bývají klienti často po dohledem a sdílejí společné věci jako například domácí spotřebiče, koupelny, sociální zařízení. Za nic tam klient nemá přímou zodpovědnost. Když něco svou nedbalostí rozbije, pracovníci azylového musí hned zařídit opravu, protože další klienti potřebují danou věc používat také.
Takové prostředí člověka málo připravuje na běžné bydlení. Když se o něj po odchodu z azylového domu pokusí, často neobstojí. Není zvyklý žít bez permanentního dohledu. Spoustu věcí si neumí sám zařídit. A často také nic lepšího, než azylový dům nepoznal. Nemá potom potřebu o něco lepšího usilovat. Obecně platí, že nám většinou schází to, co jsme alespoň trochu poznali. Pokud to neznáme, pak ani nevíme, o co přicházíme.
Zhmotnělá odpovědnost
Nový azylový dům se proto v Diakonii Litoměřice rozhodli zařídit tak, aby v mnoha parametrech co nejvíce připomínal běžný bytový dům. Klienti mají klíče od svých bytů i od vchodových dveří. Domácí spotřebiče jako například pračky má každý byt vlastní. „Chtěli jsme, aby si klienti dovedli představit, jaké výhody běžné bydlení přináší, a aby se jim ta představa zhmotnila,“ říká Vladimíra Tomášová.
K onomu zhmotnění ovšem patří také zodpovědnost. „Když někdo něco vlastní nedbalostí zničí, nenahradíme mu to automaticky,“ říká Vladimíra Tomášová. „Když jste si rozbil vlastní vinou pračku, zařiďte si její opravu, anebo využívejte společnou. Tak vypadá náš přístup.“ Společnou pračku lze ovšem použít jen někdy a na vyžádání. Člověk pak pocítí ztrátu osobního komfortu.
Zodpovědnost mohou klienti pocítit též za společné prostory azylového domu. Jsou-li udržované, pěkné a nové, každý nedostatek v péči je hned vidět. Třeba když děti kreslí po zdech. Hned se to pozná. Rodiče pak rovnou sami hlásí – my to přemalujeme, opravíme, umyjeme. Také si uvědomují, že se musí svým dětem více věnovat a zařídit jim nějaký smysluplný program. Děti vymýšlejí lumpárny zpravidla tehdy, když se nudí, protože žádný takový program nemají.
Nula katastrofických scénářů
Nový azylový dům v funguje dva a půl roku. Když začínal, měli jeho pracovníci připravené katastrofické scénáře. „Z jiných azylových domů jsme věděli o tom, co vše se dá zničit, rozbít, vybydlet a ukrást,“ říká Vladimíra Tomášová. „Proto jsme si nastavili podmínky.“
Do každé bytové jednotky přichází po dohodě sociální pracovník jednou týdně minimálně. Podívá se na to, v jakém stavu se byt nachází a poradí s jeho údržbou. Když zjistí něco, co by už mohlo být přes čáru, chápe to jako podnět k rozhovoru. „Můžeme našim klientům říct – podívejte, není to úplně vaše, a když si pronajmete byt, tak majiteli se tohle líbit rozhodně nebude. Nemusí vám také prodloužit nájemní smlouvu,“ říká Vladimíra Tomášová.
S klienty se musí takto probírat ledasco. K žádnému katastrofickému scénáři za dva roky a půl zároveň nedošlo.
Tah na bránu
Za celou tu dobu prošlo azylovým domem sedmnáct rodin. Jen dvě přešly do jiného azylového domu. Ostatní si našly nájemní bydlení. „Vybavuje se mi jedna věta, kterou jsme slyšeli od rodiny, která dříve putovala z azylu do azylu,“ vzpomíná Vladimíra Tomášová. „Řekli nám: ‚My jsme se s dětmi shodli, že už do dalšího azylu nechceme. Chceme si najít byt.‘ A opravdu pro to udělali, co mohli.“
Chce to samozřejmě hodně času, odvahy, a kromě financí i štěstí, že se najde majitel, který dá rodině důvěru. Při omezených finančních možnostech rodin jim také nikdo nenabízí žádný komfort. Jedna z rodin žije na ubytovně. Hlavní je ale jejich tah na bránu a touha pohnout se svou situací – rozetnout onen bludný kruh stěhování z jednoho azylového domu do druhého. „To je výsledek, kterého jsme chtěli dosáhnout. A jsme s ním spokojení,“ říká Vladimíra Tomášová.
