Paní Libuše je klientkou domova se zvláštním režimem. Má za sebou bohatý a zajímavý život. Ráda vypráví a velmi ráda také zpívá lidové písničky, kterých zná z dětství a mládí velkou spoustu. Účastní se různých společných akcí, které se v domově konají, ale ocení také, když si může s někým povídat sama. Kaplan ji v domově navštěvuje pravidelně. Mají už společné rituály, na které se oba těší. Patří k tomu i kafíčko, které jde pan kaplan pro oba uvařit. Paní Libuše mu k němu vždycky nabídne sušenky. A pak si povídají. Paní Libuše vypráví o dětství, o mamince, která byla velmi krásná, o tatínkovi, který zemřel, když jí bylo čtrnáct a ona proto nemohla jít studovat, i když na to měla hlavu. Vůbec nevadí, že jí občas něco z paměti vypadne nebo že některé příběhy vypráví už po několikáté. I přes všechno těžké, na co si pamatuje, říká: „Víte, já se tu teď mám tak dobře.“ Před měsícem oslavila paní Libuše 90. narozeniny. K oslavě pozvala i spolubydlící z domova. V jídelně měl před sebou každý skleničku vína, zákusek i chlebíček. To všechno přinesl její syn, který maminku pravidelně navštěvuje. Z pracovníků přišel aspoň na chviličku, kdo jen mohl, aby paní Libuši gratuloval. Kaplan řekl také pár slov, paní Libuše si přála, aby se pomodlili Otčenáš a aby pan kaplan řekl požehnání. Řekl, a krásné. A pak už se zpívalo Živijó a lidové písničky, které má paní Libuše tak ráda.