Ondra vloni oslavil 30. narozeniny. Je to veselý a přemýšlivý mladý muž, kterého však neposlouchá jeho vlastní tělo a je plně odkázaný na péči druhých. Ondra je kvadruplegik, nemluví, ale dokáže komunikovat prostřednictvím komunikační tabulky. Navštěvuje Centrum denních služeb pro dospělé Diakonie Rolnička v Táboře, které je pro něj moc důležité. „Rolnička je naše rodina, naše všechno,“ říká k tomu jeho maminka Marie.
„A pak bych si také moc přála, aby měla Rolnička dostatek peněz na svůj provoz a na vzdělávání svých pracovníků. Rolnička, ale i jiná zařízení, totiž neustále bojují s tím, kde shánět kvalifikované pracovníky. Často sem proto nastupují lidé, kteří na péči o lidi, jako je Ondra, nejsou připravení a pak se cítí bezradní. A to je, myslím, dost odrazuje. Podle mě by tomu pomohl kvalitní systém vzdělávání, jenže ten stojí peníze, které v sociálních službách nejsou. A kde je sehnat, to netuším. Přitom když se k Ondrovi najde asistentka, která je optimistická, motivovaná a naučí se s Ondrou pracovat, můžou si toho navzájem hodně dát,“ pokračuje paní Marie.
A co si přeje samotný Ondra?
„Ondra si ze všeho nejvíc přeje, aby s mamkou zůstali zdraví a nedostali koronavirus. Pak by chtěl v létě odjet na letní tábor. No a hodila by se prý i plošina do jejich auta, aby mohli s mamkou pohodlně jezdit autem,“ odpovídá za Ondru jeho usměvavá asistentka. „A úplně nejlepší by podle něj bylo, kdyby byla jeho mamka pořád jen šťastná a spokojená.“
Podívejte se na celý příběh na videu
O Diakonii Rolnička
Rolnička je jedním ze středisek Diakonie a vznikla v roce 1993 jako centrum pro 12 dětí ze Soběslavi a blízkého okolí. V současné době pomáhá 135 dětem i dospělým s mentálním a kombinovaným postižením z celého táborského regionu a kromě Soběslavi má svou pobočku i v Táboře. Jejím cílem je poskytovat komplexní služby, které mohou naše klienty provázet od dětství až do důchodového věku. Kromě 6 sociálních služeb nabízí Rolnička lidem s postižením i zaměstnání v chráněné dílně či Obchodech dobré vůle a služby dobrovolnického centra.
Ondra je s Rolničkou spjatý od svých pěti let. Nejprve chodil do školky a později do praktické školy v Soběslavi, kde má Rolnička svoji pobočku. A když dosáhl určitého věku, začala ho maminka vozit do Centra denních služeb v Táboře.
Nouzový stav Ondra trávil s maminkou
„Jakmile se objevily první zprávy o koronaviru, Ondra se rozhodl, že zůstane se mnou doma,“ vypráví paní Marie. „Tehdy jsme si mysleli, že se během tří až čtyř týdnů všechno vrátí do normálu. Když se ale začalo mluvit o pandemii, bylo jasné, že spolu doma budeme několik měsíců.“
Ondrova maminka nastoupila loni v lednu do důchodu, což nyní vnímá jako výhodu. Mohla se totiž starat o syna bez obav, že přijde o příjem ze zaměstnání. Po nějaké době se však do jejich domova začala vkrádat krize. „Ondrovi chyběli kamarádi i pečovatelky z Rolničky. Někdy jsme se museli opravdu hodně nutit do dobré nálady, a to třeba tím, že jsme si v určitém momentu řekli: teď se budeme chechtat,“ usmívá se maminka i Ondra.
Velkou oporou jim byl v té době evangelický farář Richard Dračka. „Každou neděli pořádal mši online. Na Ondrův pokyn jsme byli už před jejím začátkem připravení u monitoru a společně jsme ji takto absolvovali. Tím byla naše neděle rozsvícená a nic nám ji nemohlo zkazit,“ dodává maminka. Hodně pomáhal i pobyt na čerstvém vzduchu. „Ondra se někde dočetl, že na obranyschopnost je výborný vitamín D, a tak se dopoledne vždy vyhříval na sluníčku se slunečními brýlemi na očích a odpoledne jsme chodili tak na hodinku na procházku.“
Ondrova maminka má dnes největší strach z toho, kdo se o jejího syna postará, až toho ona nebude schopná.
„Nejde jen o péči fyzickou – kdy je potřeba Ondru krmit, dát mu napít, polohovat ho – ale také psychickou. Ondra rozumí, chápe, o spoustu věcí se zajímá. A tak si říkám, kdo tohle bude dělat, až tady nebudu,“ pokračuje paní Marie.
