Petra se po letech v Příbrami vrátila do rodného domu v pražské Libuši – ne proto, že by jí chyběl, ale proto, že její maminka potřebovala péči. Po zjištění maminčiny diagnózy – demence se rozhodla změnit celý svůj život, přestěhovat se a stát se neformální pečující. Její příběh je o návratech, odvaze i každodenní snaze zachovat důstojnost a klid blízkého člověka.

Petra (53 let) pečuje o svou maminku v pražské Libuši. V domě, kde se její maminka narodila a kde Petra strávila dětství. Na rovinu říká, že se tu jako dítě necítila zcela šťastná. Ráda se po dvacítce odstěhovala. Posledních dvanáct let žila v Příbrami, která jí přirostla k srdci a kde se cítí opravdu jako doma. Přesto se do rodné Libuše v Praze rozhodla vrátit.

Maminka začala trpět halucinacemi a přestala chodit. V nemocnici lékaři rozklíčovali, že se jedná o projevy demence. Od té doby je paní Petra zpět v Libuši a mamince se každý den věnuje.

Ze začátku nikdo nevěděl, jak se bude maminčina nemoc vyvíjet. Šlo to lépe, než lékaři předpokládali. Mamince se dokonce částečně vrátila schopnost chůze: vyšla i několik schodů. Ukázalo se, že zvládne být částečně samostatná. Tehdy začala paní Petra uvažovat o tom, že by se o maminku postarala v domácím prostředí. „To je pro každého nemocného to nejlepší,“ domnívá se. Lékaři i sestřičky jí to potvrdili. Zbývalo se rozhodnout. Paní Petra věděla, že pečovat bude hlavně ona. Bratr jí na rovinu řekl, že on se na roli pečujícího necítí.

Měsíc strávila maminka výhradně v nemocnici. Další měsíc maminku paní Petra každý den z nemocnice vyzvedávala a zajela s ní domů. V domácím prostředí obě ženy testovaly, jestli péči zvládnou. Zjistily, že to není nemožné. Paní Petra se přestěhovala z Příbrami zpět k mamince a tak začala nová etapa v jejího života.

Začátek pečování

„Po prvním měsíci s maminkou jsem měla pocit, jako bych o ni pečovala už čtvrt roku. Přišlo mi to nekonečné,“ vzpomíná paní Petra. Po půl roce už si ale vše sedlo. Lékaři odhadují, že pečovat bude paní Petra pět let. „To uteče, jako voda“ říká. Plánuje se pak vrátit do Příbrami. Teď ale chce být s maminkou, protože ví, že ve svém rodném domě v Libuši se maminka cítí dobře. „Můj bratr, jeho děti, všichni naši společní kamarádi a známí tomu velmi fandí,“ říká paní Petra.
Jednou týdně k nim do domácnosti dochází služba domácí péče. Pomáhá se zdravotnickými úkony, jako je odběr krve nebo měření tlaku. Bratr paní Petry navštěvuje maminku pravidelně se svými dětmi, jejími vnoučaty, a zastane technické úkony při péči o dům. Paní Petra považuje za významné, že bratrovy děti vidí, jak se stárne a co všechno to obnáší.

„Už nemůžu být tak líná, jako jsem byla dřív,“ říká paní Petra s úsměvem.

To hlavní ale závisí na paní Petře, což pociťuje každý den. Zrychlil se jí život. „Už nemůžu být tak líná, jako jsem byla dřív,“ říká s úsměvem. Vzpomíná na dobu, kdy bylo jedno, jestli nějakou povinnost odbude zítra či pozítří. Dnes si vše musí zapisovat pečlivě do diáře a odbavovat úkoly bezodkladně, aby ji nezavalily. Maminka například dochází k patnácti lékařům. Před nástupem nemoci to zvládala sama včetně domlouvání termínů. Dnes to musí zastat paní Petra.

Ve svém diáři má i kolonku na každodenní odpočinek. Pečujícím se snadno může stát, že na odpočinek pod návalem úkolů zapomenou. Pečují až do úplného vyčerpání. Jenomže kdo vyhoří, nepečuje. Paní Petra toto ví. Odpočinek si hlídá, i kdyby to měla být jen půlhodina denně. Většinou je to od půl sedmé do sedmi večer, kdy volá bratr paní Petry, aby si s maminkou popovídal. Tehdy si paní Petra čte, kouká se na zprávy, nebo se v klidu připravuje na další den. I při péči o maminku pracuje. Zaměstnavatel jí vyšel vstříc. Dva dny pracuje paní Petra z domova. Plánuje zkrácený úvazek. „Už na sobě cítím, že bych ho brala,“ říká.

Důležité je udržet si dobrou náladu

Hlavním cílem paní Petry teď je, aby vztah s maminkou nenarušovala zbytečná napětí. „Když se například podaří návštěva vnuků a panuje dobrá nálada, tak chci, aby nám vydržela až do večera,“ říká. Snaží se předvídat možné konfliktní situace či zdroje neladů a předcházet jim. Náročnější otázky spojené například s návštěvami lékařů či úřadů probírá s maminkou záměrně až večer – poté, co si maminka vezme prášky na uvolnění nálady. Sama paní Petra si kondici a dobrou náladu udržuje například péčí o zahradu maminčina domu. „Když se nám s mámou nezadaří si ‚zapečovat‘, jdu ven a tam to ze mě spadne,“ říká. Na zahradě zasadila růže, aby se pnuly po plotě, vybudovala předzahrádku a těší se, jak za rok bude okolí domu rozkvetlejší a voňavější. 

S maminkou k sobě nacházejí cestu přes rodinná alba fotografií. Staré fotografie, na kterých je maminka jako malá holčička se svými rodiči, oživují paměť a staré příběhy. Maminka čím dál více vzpomíná na dětství a vybavuje si věci, které od ní její potomci slyší poprvé. „To je pro nás pro obě ohromně zajímavé,“ říká paní Petra.
Změnil se za poslední dobu vztah paní Petry a její maminky? Ano i ne. Petra pořád zůstane dcerou a maminka maminkou, která ví všechno líp. Petra dodržuje zásadu, že nemá smysl se hádat.

Maminka vnímá, že Petra je člověk, který jí umožňuje zůstat v závěru života v domácím prostředí. „Proto mě daleko více akceptuje než dříve. Uvědomuje si, že jí pomáhám,“ říká paní Petra.