Paní Věra je klientkou hospice. Přivezli ji sem před třemi týdny z nemocnice, kde jí řekli, že už pro ni nemůžou víc udělat. Spolu s ní je na pokoji její manžel, pan Jaroslav. Oběma je přes sedmdesát. Když kaplanka zaklepe na dveře pokoje a ozve se dál, najde většinou pana Jaroslava u postele, jak své paní čte něco z knížky nebo ji drží za ruku a klidným hlasem jí něco vypráví. Paní Věra už nemůže moc mluvit a často spí. Tak o nich dvou kaplance vypráví pan Jaroslav. O tom, jak se seznámili a jak se vzali, jak manželka dochovala svoje rodiče a pak i jeho maminku. Občas se mu zlomí hlas, když mluví o tom, že neví, jak se naučí žít sám, bez své ženy. Mluví s kaplankou o tom, jaké to bude, rovná si vlastní myšlenky.  Pan Jaroslav se jde někdy sám projít do zahrady, ale většinu času je u své paní. Hladí ji, natřepává jí polštář, konejšivě na ni mluví, když je neklidná a občas vykřikne. Když kaplanka odchází z pokoje zní jí v uších slova, která jí pan Jaroslav řekl: “Víte, já jsem se tu do své ženy znovu zamiloval.”